Po Jelenovi jsem přemýšlel, co dál a uvědomil jsem si, že to třeba k něčemu je. Určitě jste se po té komnatě zamysleli, co kdyby se něco podobného stalo vám. Myslím, že je správné, když lidé o něčem takovém mluví. Může vám to třeba pomoci v rozhodování, může vás to přehodit na jinou cestu a dá vám to třeba to správné rozhodnutí něco udělat. A kdybyste měli jen o té situaci zapřemýšlet, tak i to je správné! A proto jsem se rozhodl, že vám přinesu ještě jednu komnatu, která si myslím, že právě o tom přemýšlení je. Možná je to troufalé, ale za takové zamyšlení nic moc nedáte…
Je tady tedy další komnata a tentokráte Lukyna. Myslím si, že by toto mohlo být velice zajímavé čtení a myslím, že i poučné čtení. Lidé často chtějí někoho dělit podle podle barvy pleti a s tím se bohužel setkal i Lukyn. Nikdy se nemůžeme dívat na lidi skrz prsty jen kvůli tomu, že vypadají jinak. Oni jsou totiž mnohdy mnohem lepší, než ti ,kteří na ně ukazují a pomlouvají. Myslím si, že zrovna toho je příklad náš Lukyn, který vyrostl ve férového člověka s velkým srdcem a to nám tady všem dokazuje. O tom, co prožíval on v dětství, jak se se vším srovnával či srovnává, jak to vlastně celé bylo, ale i jak na to nahlíží jeho maminka, tak o tom všem je tato 13.komnata. Já každopádně moc děkuju. Vážím si tohoto povídání, protože někdy není vůbec jednoduché o něčem podobném mluvit, ale zase na druhou stranu někdy je to dobře. Já mám Lukyna moc rád a vím, že se na něj mohu s čímkoliv obrátit a on mě nezklame!
Luky vrátíme se hned na začátku do tvého dětství. Kdy si vlastně začal vnímat zvýšenou pozornost o svou osobu ohledně barvy pleti a jaké to pro tebe bylo?
Začal jsem to vnímat okolo pátého roku, kdy se za mnou lidé ve městě i otáčeli a byl jsem mnohdy středem pozornosti. Lidé se na mne mnohdy pouze smáli a
zkoumali mi vlasy, které jsou odlišné..
Nestával si se terčem nějakého posměchu? Mně se třeba smáli kvůli odstátým uším, tak jestli si třeba někdo nedělal vtípky na tvou adresu kvůli barvě pleti?
Terčem posměchu jsem se stával celkem často a to hlavně na prvním stupni na základní škole, kdy se mi i kamarádi posmívali a rasisticky uráželi, což mě velmi mrzelo. I ten co se tvářil jako kamarád, tak podlehl davovému posměchu na mou osobu a přidal se k většině. Několikrát to přerostlo i ve fyzický konflikt, ale nechtěl jsem to moc ventilovat a to ani doma.
Setkával si se s problémy i v dospělosti?
Dvakrát se mi stalo, že jsem za tmy šel městem a hrubě mě rasisticky uráželi a chtěli mě fyzicky napadnout s hláškami „dnes zemřeš, negře!“ Naštěstí se mi to poslední dobu již nestalo.
Setkáváš se nyní s tím, že si lidé myslí, že jsi cizinec a začnou na tebe mluvit třeba anglicky?
Setkávám se s tím dost často, většinou lidi překvapím, když na ně promluvím česky a jsou z toho lehce překvapení. Například jsme jednou byli v 1.tříde na začátku školního roku a Luboš nechal děti hádat, odkud asi pocházím a nikdo z nich neřekl, že bych mohl být Čech, prostě tomu nevěřili. A uvěřili, až když jsem na ně začal mluvit česky.
Kdy ti mamka řekla pravdu o tom, kde máš taťku a proč si takový jaký si? A co se ti při tom honilo hlavou?
Do mých 5 let jsme se s otcem střídavě vídali, ale po té odletěl domů do Angoly, kvůli umírajícímu otci a i přes to, že měl zpáteční letenku, tak se již nevrátil. Od té doby jsem ho neviděl 14 let. Přiletěl, až když jsem byl v posledním ročníku na střední škole asi na 14 dní.
Vlastně téměř celý tvůj život „válčíš“ jen s mamkou a babičkou, neštvalo tě někdy, že nemáš taťku na blízku?
Mrzelo mě to dost často, hlavně když jsem potřeboval mužskou oporu a nebýt na vše sám, i přes to, že mně to mamka s babičkou ulehčovali svojí péčí.
Kdy si opět navázal kontakt se svým tátou?
Kontakt jsme navázali znovu v 7. třídě, kdy mi bylo 12 let a to proběhlo telefonicky, když otec nečekaně zavolal k nám domů na pevnou linku. V kontaktu
jsme dále pokračovali dlouhou dobu pouze telefonicky.
Jaké to pro tebe bylo?
Byl to příjemný pocit, že jsem se dozvěděl, že je táta stále naživu a že na mě nezapomněl. Ale potom nastala situace, že se taťka rozhodl přijet do ČR a to byl velice zvláštní pocit, protože to byl pro mě prakticky cizí člověk a sám jsem nevěděl, jak se k němu mám chovat. Byl tu 14 dnů a byla naprosto odlišná situace, než když jsem ho slyšel jen po telefonu. Najednou stál přede mnou a já pořádně nevěděl…
A neláká tě navštívit i druhou půlku rodiny? Podívat se za tátou do Angoly?
Rád bych, ale uvidím, co bude po sezóně. Je s tím spousta zařizování, tak když se zadaří, mohl bych se tam i vydat.
Máš to celé taťkovi za zlé, nebo si se s tím již smířil?
Nad touto otázkou jsem hodněkrát přemýšlel a uvědomil jsem si, že nejsem jediný, kdo prožil to co já a asi to tak mělo být. Nikdy si život nemůžete naplánovat!
————
Rozhovor doplňuje i komentář maminky Lukáše. Spoustu věcí zde osvětluje, upřesňuje, ale i dává svůj vlastní komentář k jednotlivým situacím, které je provázely životem….Jen podotknu, že si s maminkou Lukáše tykáme, aby to někdo nebral třeba jako nezdvořilost…
Kde se vlastně vzal Lukášův táta? Kde jste se poznali?
Jak se to píše v pohádkách?? 🙂 ..Jednoho krásného májového dne před 50. lety, se v Angole mamince Madaleně a tatínkovi Franciskovi narodil další synek, kterému dali jméno Mendonca Luis. Byl 8. v pořadí a také posledním. Od 4 let jej vychovávala jeho nejstarší sestra (je o 22 let starší), protože maminka umřela při porodu dvojčat (ty také). A jak šel život, klučík rostl, lumpačil, ale i chodil do školy. Ale protože to byl úspěšný student, musel po maturitě nastoupit na vojenskou službu (celkem 4 roky). Ale stále v něm zůstávalo přání jít studovat dál na vysokou školu. V rodné zemi to bohužel nešlo, tak využil možnosti zahraničního studia. Tehdy ještě dobíhal program, v rámci kterého byli ze „spřátelených“ rozvojových států přijímáni studenti na československé vysoké školy. (jen na okraj –program nebyl zadarmo, za každého takového studenta musela být složena značná suma v dolarech). Přihlásil se ke studiu na VUT v Brně a ono to vyšlo 🙂 . Po absolvování jednoročního studia českého jazyka a po složení zkoušky se mohl pustit do studia v Brně. Když jsem se v posledním ročníku gymnázia rozhodovala, kam půjdu studovat já, zvolila jsem také VUT Brno, I když úplně jinou fakultu. Tak, a jak už tušíš, s Lukášovo tátou, jsem se setkala v Brně. Bydleli jsme tenkrát na stejných kolejích. Nesetkali jsme se na žádné discotéce, oslavě, pařbě… důvod byl čistě studijní, šlo o matematiku a její zrádné tečky nad písmenky a hady před funkcemi –rozuměj derivace a integrály. S tím se Luis při studiu střední školy nesetkal… Ano, byla to studentská láska, ze které se narodil Luky. Žili jsme spolu na kolejích, se vším co přináší život ve dvou, potažmo s chlapem …dohadování, že na zem se oblečení neuklízí, z kterého místa je lepší mačkat tubu s pastou na zuby apod. 🙂
Jak tebe a Lukáše vnímalo vaše okolí, když byl maličkatý?
Víš, mám úžasnou maminku a sestry a to byla a je ta největší opora. A i moji nejlepší přátelé přijali Lukyho úžasně. Ono to snad ani jinak nešlo, on byl fakt 
kouzelnej od malička :-). V domě kde žijeme také nebyl a není problém.
Setkala si se s nějakou nepříjemnou situací, která by tě naštvala, nebo zamrzela?
Ale samozřejmě se takové momenty také našly…Například jednání úřednice při vyřizování rodného listu, požadovala soudního tlumočníka. Naštěstí musela odejít k zubaři a převzala nás její kolegyně. Pak situace při jednání na cizinecké policii v Praze – nejednoznačné požadavky a formuláře a automatické tykání. A ohledně Lukyho? Jedině dost nepříjemné jednání s personálem v brněnských jeslí. Naštěstí dotyčná „sestřička brzo odešla do jiného oboru a bylo dobře.
Myslíš si, že to měl Lukáš těžší než ostatní jeho vrstevníci?
Myslím, že ano. Určitě v tom, že si jej skoro každý „všimnul“, zapamatoval. Nemohl se jen tak „ztratit“ v davu. Byl určitě pod větším drobnohledem, jak se chová, co dělá. A doufám, že jsem mu v tom byla oporou.
Dávala si na něj třeba větší pozor, nebála ses o něj více?
Obavu o své dítě, děti má každá mamka, taťka. Určitě si všímáš, jak se dítě cítí, zda se něčím netrápí. Naštěstí už od jeslí v budějcích , pak i ve školce, ve škole měl dobré paní učitelky, učitele. Měli jej rádi a dodnes, když potkám paní ředitelku za školky se na Lukyho ptá 🙂 . Nemohla a nechtěla jsem Lukyho držet ve skleněné kouli, dělal to co ostatní děti. Lítal před domem s kamarádama chodil do zájmových kroužků, začal hrát basket. Kdy jsem se o něj nejvíc bála? Když přišel ten čas, že by rád s klukama do hospody. Tam jsem viděla riziko, reakce podnapilých hostů jsou někdy nepředvídatelné.
Lukáš vyprávěl o situaci, když táta odjel zpět do Angoly a již se nevrátil. Věděla si ty osobně něco více, proč tomu tak tenkrát bylo?
Ano, věděla…to takhle sedíš před televizí a pročítáš teletext (o internetu si ještě můžeš nechat zdát) a tam se objeví zpráva, která ti skoro vyrazí dech. Po měsících klidu v občanské válce došlo k obnovení krvavých bojů a to zrovna v místě, kde víš, že má Luis většinu rodiny, kde se určitě pohybuje i on. Bombardování města, střelba, uprchlíci, ztráty na životech. To pak jen sedíš a doufáš, že jsou pořádku, že stačili utéct. A zapomeň, že můžeš jen tak zvednout telefon a zavolat, že můžeš jen tak napsat dopis a odnést ho na poštu…není kam volat, a není (i když znáš adresu) kdo by dopis doručil na druhé straně. Zkoušíš kontaktovat Luisovo kamarády a známe z Angoly v Brně, zda nemají více informací. Je ti jasné, že plány na cestu zpět dostaly jiný rozměr. Po dvou měsících, se taťkovi podařilo poslat nám dopis, který jen potvrzoval to, co jsem už věděla.
Pamatuješ si na okamžik telefonátu, když zavolal po tak dlouhé době?
Nebyla to pěkná doba, telefonní čísla, na která jsem mohla do Angoly volat, či posílat faxy byly hluché. Žádné zprávy jsem nedostala ani z Brna. Pak se stávalo, že telefon (pevná linka, tenkrát) zazvoní a po zvednutí sluchátka je slyšet pískání, šumění. No a pak se na začátku prosince, po 6 letech mlčení, jednoho brzkého rána zazvoní telefon, a po zvednutí sluchátka slyšíš známý hlas. „Ahoj, tady Luis, slyšíš mě? Jak se máte, co Luky?“ Nato se nedá zapomenout.
Máš mu za zlé, že vás tady tenkrát nechal, nebo se s tím již smířila?
Toto je pro mne nejtěžší otázka. Plány byly jiné, ale určitě nebylo v plánu žít v Angole. Tenkrát ne, my ve střední Evropě jsme trošku „rozmazlení“ životními podmínkami jako je dostupnost k pitné vodě, fungující infrastruktura, zdravotnictví… Ještě nyní po 10 letech míru v Angole není například pitná voda a fungující infrastruktura dostupná všude.
Nejde se trápit tím, co už nejde změnit, co jsem nemohla změnit. Jsem ráda za to, jak je to aspoň dnes. Jsme rodiče úžasného, šikovného syna. Celá široká rodina v Angole o nás ví od začátku. Lukáše milují, říkají mu „král Lukas“, protože je napůl evropan, je velký a hraje basket – nejoblíbenější sport v Angole. A co víc po krvi je také angolanem. Oni tlačí na nás (na mě a tátu) ať už konečně přijedeme na návštěvu. Z čeho mi bude vždy smutno, že tihle dva chlapi mého života neprožili více času spolu.