Hezký den, nějak se nám krátí čas a to jak čas do začátku opravdové letní přípravy, tak i čas, který nám někdo daroval. Přijde mi, že nedávno jsem slavil svých 30 let, že to utíká opravdu jako voda a že to v tomto věku utíká až nebezpečně rychle. Pamatuji si, jak jsem si vždy říkal, že až mi bude přes 30 let, že už budu opravdovej chlap, že už budu vědět, co chci, že už budu mít vše zařízené a že si tak spokojeně budu žít někde v domečku na zahrádce s rodinou, přijímat návštěvy, radovat se ze života, občas se zajdu pobavit s kamarády, zajedu na dovolenou k moři, koupím, co budu chtít a moct a prostě tak krásně propluju životem, že si na konci řeknu, že to vlastně byla legrace 🙂
No ono to tak trochu asi i je, jenže já nepočítal se spoustou dalších věcí, o kterých mi ti starší kamarádi nic neříkali, přece platit faktury nemusíš, živit děti také ne, proč bys utrácel za něco, co ti přijde zbytečné, peníze přece vyděláš všude, jen když bude chtít atd atd. No je to sranda…Vzpomínat…
Já má jedno obrovské štěstí a to že jsem tenkrát vkročil do té basketbalové haly v Chomutově a nějakým zázrakem jsem se dostal k tomu, že z toho Jakuba, který měl odstáté uši a všichni se mu na základce smáli, že se z něj stal profesionální sportovec. Já už to bral tenkrát, když jsem dostal těch 1500 kč a stravenky v Chomutově, myslel jsem si, že jsem někdo a vlastně si říkal, že ten svět začíná být přesně takový, jak jsem si ho představoval a hlavně jak říkali ti kamarádi. JENŽE!!! Já bydlel u rodičů, byl jsem rodičů mazánek, kterému pomáhali se vším, čím mohli. Někdy to bylo na zabití, někdy to pro ně mohlo být i příjemné, ale snažil jsem se je moc nezklamávat, i když vím, že se mi to v hodně případech nepovedlo, ale takový už je asi ten život a některé věci mě doteď mrzí..
Přesunem do Děčína mi to začalo trochu docvakávat, že ono to vše zase není tak růžové, já najednou byl sám někde, kde to vážně neznal a já osobně jsem člověk, který ať to tak nevypadá, potřebuje čas…Potřebuju čas vlastně na vše, než já se k něčemu rozhoupu, to někdy trvá, ale někdy zase ne…Kdo zná Jakuba blíže, tak ví … Samozřejmě je to rozlišené podle důležitosti, je spousta věcí, co se musí udělat hned a zase spousta, které se dají odložit na později…
Tenkrát jsem nevěděl a ani netušil, že zakotvím v Děčíně na pořád, že se tady usadím, že to všechno s mou 
chomutovskou láskou Barčou skončí a že si tu najdu manželku, budu s ní mít ty vytoužené děti, že se dostanu do života, který jsem si asi přál mít, který člověk plánoval skrz ty kamarády, který byl fajn. Mamka mi vždycky říkala, ať si toho vážím, ať si vážím toho, že můžu takto žít a já ji poslouchal. Něco jsem budoval,buduji a že toho není málo a také se snažím vracet, snažím se vracet, že já mám to štěstí… Věděl jsem a vím, že to štěstí se na Jakuba neusmálo jen tak, že jsem mu musel jít v mnoha případech naproti, že jsem do toho musel dát často víc, než kluci kolem, protože já
basket nikdy neuměl. Dokázal jsem vše jen tím, jaký jsem na hřišti byl a jsem, vím, že to hodněkrát bolelo a to i ostatní, ale byla a je to moje cesta a ať jsem nenáviděný či milovaný, už z ní neuhnu.
Bylo spoustu situací, kdy jsem si říkal, proč se mi dějí taková zranění, proč vždy, když se něco daří, tak se něco stane, proč? No asi je to jednoduché, protože se to dít prostě má. Všechno na světě se nejspíš děje podle něčeho a my jen nevíme, jak to pojmenovávat. Možná ta karma? Možná ten někdo, kdo si řekne, tak už stačí, zase to trochu přibrzdíme, ať si zase popřemýšlí a uvědomí, co je důležité.
Jsem člověk, který když se pro něco zapálí, tak to potřebuje hned a jsem také člověk, který když chce a má udělat nějaký větší krok, tak se hrozně bojí. Že se to trochu tluče? Bojím se změn, vždycky jsem se bál i toho, že bych mohl odejít jinam a já jinam nechtěl, měl jsem před očima zase celý ten začátek všeho, to jak budu muset vše zase budovat atd. Já si říkal, že když budu dobrej, tak jinam nebudu muset, že mě třeba budou chtít a podle toho jsem se řídil. Toto mám i ve svém osobním životě, člověk by měl dělat nějaké kroky, které třeba mohou být správné, nebo si to může myslet, všude to tak píší, ale když ty kroky jsou někdy tak velké, složité, bláznivé. Občas slyším, já potřebuju změnu, já potřebuji jít jinam, protože pak budu lepší, ale co ti to „jinde“ dá víc? (myslím v basketu)
Třeba prodat takové auto? Víte,co to je za krok ? Prodat to své vysněné auto? 🙂 ( jsem to musel odlehčit)
No a prostě tak to celé běží…10…18… 25…30…35…40…45…50…dědeček…důchodce…invalida…konec!
Teď jen jde o to, jestli to vše má být tak, jak to být má a jak to mít chcete, nebo jen udělat kroky, které vás k tomu dovedou … Dovedou vás tam, kam vy sami chcete…
Mějte se fajn a ano, letos ještě budu hrát, tak už se neptejte 🙂
#jestenejsemstarej