Nějak si teď sám v sobě bojuju, jestli mám začít tento článek psát, ale asi musím. Jsem toho plný a když to nepůjde ven, tak si budu vyčítat, že jsem to měl udělat. Ptáte se čeho ?
No ano! Zápasu.
Strašidelný start našeho týmu, nedaří se vám nic, nejde to a i když hrozně chcete, tak prostě ne! Semknutí v druhém poločase a velká doháněná, kterou umíme, kterou známe. Dřete, makáte, necháte tam tělo i duši, necháte tam úplně všechno a ono se vám to vrací v podobě úžasné stíhací jízdy a překlopení skóre na vaší stranu. Člověk by si řekl, proč to ti kluci nehrají takto od začátku? No ano, to si říct můžeme, ale v tom by nebyl sport sportem a stejně na to nikdo nikdy nenajde odpověď, mohou to být jen spekulace a to je vše. Sportovec může jen ukázat vůli to změnit, napravit své chyby, poučit se z nich a ukázat všem, že to byl nějaký omyl. ALE…
Hraji nejvyšší soutěž opravdu dlouho a myslím, že již dlouhá léta mám k rozhodčím velký respekt, dřív jsem takový možná nebýval, byl jsem vzteklý, hádal se, byl jsem možná moc vznětlivý, ale čas vám ukáže, že musíte chápat i tu druhou stranu. Vždycky mi nejmenovaní rozhodčí říkali, chovej se k nám slušně a můžeme se bavit a osobně si myslím, že se o to snažím a když bojuji za situace našeho týmu, vždy s nějakou pokorou, vždy s vidinou toho, že chci na něco upozornit, aby se příště nedělo, že chci tu zpětnou vazbu, aby to na hřišti nebyla jedna velká anarchie a nikdo nevěděl, co se děje. A to z obou těch pohledů… ne jen hráčů, ale i těch rozhodčích, protože si myslím, že ve výsledku máme stejný zájem, aby se pískala rovina. Aby všichni věděli, co si mohou v zápase dovolit, co je asi čeká po nějakém kontaktu a naopak, aby rozhodčí měli respekt k tomu, co děláte, kdy se do jakých situací pouštět a kdy je prostě nechat být.
Dnešní zápas mi dal další motivaci v boji o můj brzký návrat, protože na toto se koukat ze střídačky, to je prostě na sežrání ručníku. Omlouvám se, jestli se teď někoho dotknu, ale každý by měl umět snášet kritiku a ten, kdo sportoval, tak ten ji určitě snést dokáže. Dnešní zápas byl naprosto odlišný od myšlenek, které já mám, které nosím v hlavě a za které se snažím bojovat i v našem týmu. Nikdo chvílemi nevěděl, co vlastně může, co nemůže, kde je ta hranice, za kterou se již nedá jít a hlavně nevěděl, co je mu vlastně pískáno a jestli náhodou nestačí jen zakřičet a bude faul či naopak a to pozor, takto si mohli připadat kluci z Prostějova stejně. Myslím, že to je pro sportovce to nejhorší a dostává se do sféry svých emocí, kterou já úplně nenávidím, protože se to najednou překlopí v to, že za vše může rozhodčí a já nic, já Kájínek a to si myslím, že není dobře a v tomto duchu nechci ( jsme k tomu i vedeni),aby náš tým fungoval. Vždycky si říkáme, že ať se děje co se děje, tak si to vyhrajeme na hřišti a myslím, že jsme k tomu takto přistoupili i v dnešním druhém poločase… ALE…!
Tuhle zpětnou vazbu by člověk potřeboval cítit všude, víme o spoustě situací, co se v zápasech pískají tak či onak, ale vždycky si říkám, že koncovka se dohrává NA HŘIŠTI! V soubojích, které každého baví, na které se každý těší, v situacích jeden na jednoho, při doskocích, při velkých střelách a když už faul, tak opravdu faul při zakončení, kdy je vidět, že to byla opravdu poslední možnost. Nevím, dnes jsem tento pocit ze zápasu vůbec neměl a zajímal bych se o to, jestli někdo ano. Měl jsem pocit, že jsme na vlně euforie z našeho dotahování, že se blížíme k něčemu, co nás stálo strašně moc sil a co jsme si vybojovali poctivou prací v druhém poločase a to jestli někdo křičel z hlediště, že tenhle je vůl nebo tamto blbec, tak nás nezajímalo a jeli jsme to svoje. Jenže přijde koncovka a my máme 12 faulů za čtvrtinu ? DVANÁCT? Já se omlouvám, ale Válečník není synonymum ke slovu FAULAŘ, válečník jen bojuje dlouhá léta za to, co do něj klub vkládá, v čem mu věří a proč si ho vybral. A ještě faulař v posledních chvílích, kdy se to má rozhodnout právě na to ploše?
Já vám nevím, ale přijde mi, že ty všechny trendy z Evropy, o kterých se tady mluví, které vidíme všude v televizi, na youtube, internetu atd, tak že se na ně nějak zapomíná. Vadí mi to, protože to není ojedinělý jev a jak kdyby byl Válečník najednou velkou motivací nejen pro protihráče, což nám slouží ke cti a je to pro nás pro všechny velká výzva, ale i pro ostatní, kteří hledají sebemenší zaváhání.
Nevím, jsem toho plný, ale rád bych, aby se někdo zamyslel nad tím, kolik nás to stojí práce, kolik kritiky sneseme, kolik věcí musím udělat jinak, aby nás to všechny posunulo dál, jako hráče, jako trenéry, ale i jako rozhodčí, kteří na tom hřišti mají to nejvyšší postavení. Jde mi o respekt, který by měl člověk mít a ne škodolibost, což je velká vlastnost našeho národa!
Naučil jsem si přijímat porážky a přijmu i tuto, vím, kde byl hlavní problém, ale chci jen to zamyšlení o tom, o čem tady píši. To ostatní si vyřešíme my sami v týmu a vím, že to řešit budeme.
Mějte se fajn a ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2018
#15