Bitva bitev a pár mých pocitů

Hezký večer, nějak jsem toho stále trochu plný a tak se nabízí, abych vám jsem napsal pár svých trenérsko rodičovských pocitů, ale řekl bych, že tentokráte je to spíše trenérské, rodič jsem se stal až doma, když jsme šli spát 🙂

Včera jsme s U11 odehráli první kvalifikační zápas o NÁRODNÍ FINÁLE této kategorie a musím říci, že jsem čekal vyrovnaný zápas, ale že to bude až takováto bitva, to opravdu ne. Musím se přiznat, že jsem takto zápas dětí ještě neprožíval a že jsem byl naprosto pohlcen každým okamžikem, každou přihrávkou, střelou, ztrátou, písknutím, ziskem, košem, faulem, opravdu skvělé. . .

Stály proti sobě dva týmy, které se v letošní sezóně U11 ještě nepotkaly. S Ústím kluci sice už hráli, ale byl to naprosto odlišný tým, jelikož většina jejich týmu hrála v kategorii U12 a hrála tam velmi dobře. My máme také některé kluky, kteří hrají v U12, ale chtěl jsem, aby absolvovali i svou kategorii, protože ta není tak náročná na zápasy. Jak víte, kluci celý rok všechno vyhrávají a ne o málo a tak jsme se snažili modelovat těžší zápasy ať už proti našim U12, nebo hledáním jiných soupeřů.

A našli jsme ho … 🙂

Pro mou osobu jako trenéra je škoda, že až nyní, protože by to během sezóny klukům dalo mnohem více, ale já jsem rád i za to. Viděl jsem kluky úplně v odlišném chování než normálně, viděl jsem kluky, které rozhodily maličkosti, viděl jsem kluky brečící, vztekající se, nervózní, ale viděl jsem kluky i odhodlané, nebojácné, bojující až do brekotu, tvrdé, fandící, radující se. Já jakožto začínající trenér toto prožíval poprvé stejně jako ti kluci, poprvé jsem se učil vracet jim zpět do zápasu jejich ubulené hlavičky, pokoušel dostat je na vlnu, že se děje úplně něco jiného, než je ten jejich zvyk, ta pohoda porážení soupeřů o 60 bodů a více…Dostat je aspoň k tomu, aby poslechli jeden ze tří příkazů, nebo si ho nechali v hlavě alespoň dvě obrany 🙂 Bylo to úžasné psychologické drama, které jsme společně prožívali a že to bylo drama úžasné. Ještě teď mi vstávají chlupy na rukou a že už je to celkem dlouho. Kluci opravdu makali a to na obou stranách.

Myslím, že zápas to byl krásný i díky rodičům, protože jich dorazilo opravdu hodně. Z Děčína snad všichni a z Ústí také velká část. Rozhodčí mladší a možná to pro ně byla také trochu zkouška ohněm, ale myslím, že tato stránka nebyla moc potřeba řešit a to si myslím, že i díky trenérovi Ústí Zajdovi a všem rodičům. Rozdávali si to především kluci na hřišti a tak by to mělo být, proto mohou na tento zápas obě strany vzpomínat jako na super zápas. Žádná zášť, žádné podlé myšlenky, ale krása sportu a krása basketbalu.

Je těžké klukům něco říkat, když prohrajete o bod v takovém zápase. Koukáte na ně, všichni brečí, všichni si říkají proč, všichni ví, kolik do toho dali, že ještě před chvílí vedli o 9 bodů a najednou je konec a mají na kontě o bod méně. Pamatuji si sám na sebe, kdy jsme tenkrát doma prohráli neprohratelný zápas proti Pardubicím a v tu chvíli se nám rozplynul náš sen, byl jsem na sebe zlý, byl jsem v emocích, ve kterých jsem nechtěl být a v tu chvíli jsem naučil přijímat prohry. Ano, až tak pozdě… Mám to totiž celé trochu posunuté 🙂

Klukům jsem řekl jediné a jelikož se mi v tom hloučku ubrečených děti vkrádaly slzy do očí, tak o mnoho více toho ani nešlo. Řekl jsem jim, že by bylo krásné vyhrát o bod a slavit tady, ale že jednou přijdou na to, co vše jim takováto prohra může dát. Postupem času jsem si totiž začal uvědomovat, že prohry vás opravdu drží ve střehu, drží vás, abyste neusnuli na vavřínech a abyste si uvědomili, co děláte dobře a co špatně. Když vyhrajete, tak je vše ok a rychle zapomenete na všechny ty chyby, ale při prohře vás to nutí zamýšlet se, podívat se, jak to celé bylo, kde se stalo toto, kde se dalo toto vylepšit, udělat jinak atd. V tom je prohra krásná a i když to bolí, tak je to velice důležitá součást našich sportovních životů.

Těším se na další zápasy proti Ústí, toto nás baví, toto jsme chtěli a já jsem za to moc rád. Kluci by takových zápasů potřebovali mnohem více, potřebovali by se měřit s těmi nejlepší, protože jen to je může posouvat dál. Výhry i prohry přijdou vždy, ale ty v tomto věku nejsou to nejdůležitější, důležité je hrát, důležité je bojovat, důležité je dřít na tréninku.  Myslím, že postup na NF by si zasloužily asi oba týmy, ale budu doufat a věřit v náš postup, protože vím, že by si to kluci za celou tuto sezónu zasloužili, zasloužili by si hrát ještě více takových zápasů a bitev a tak pro to udělám, co budu moci …

My šli dnes zrelaxovat do bazénu a tam už zase byli všichni v pohodě a plní úsměvů a to je to nejdůležitější…

#valecniciU11

#15