Hezký den, ten titulek je až elektrizující, co myslíte? Já toto spojení používám dost často, protože si celý život stále dokola opakuji to, co bych chtěl dokázat, tvořím si své vlastní sny a zjistil jsem, že když jim uvěříte, tak se opravdu mohou plnit. Letošní ročník Jr. NBA byl hodně specifický a opravdu byl založený na snu, který jsme se snažili změnit v realitu…
Když jsme vstupovali do letošního ročníku, tak jsem opravdu neočekával, že bychom si na konci mohli říci, že máme na kontě jen jednu porážku a to v posledním zápase, zápase FINÁLOVÉM. Musím se přiznat, že ani já jsem nebyl ten, který by tomuto věřil a který by si nemyslel, že dokážeme narazit na někoho silného, kdo nám přistřihne křidélka. Věděl jsem totiž, že loňský rok jsme měli daleko více baskeťáků, kteří prostě věděli, o co jde. Letos to byli 4 kluci a jeden se stal baskeťákem v průběhu, takže tak nějak 4,5 🙂 A to je právě věc, která mě přinutila přemýšlet, proč ten tým dokázal to, co dokázal. Přišel jsem na to a troufám si říci, že to je i 100% pravda. Ten tým byl tvořen z velké části jednou třídou, do které chodí i můj syn a ten tým dokázal to, že i papírově horší tým může jít za velkým úspěchem. Proč? Možná to s nimi není občas ve škole jednoduché, ale oni jsou třída sportovců, to znamená, že umí běhat, házet, křičet, a jsou lehce živější 🙂 Samozřejmě někdo více a
někdo méně, ale oni perfektně pochopily, co májí dělat, do čeho až se mají pouštět a co nechat na jiných, kteří jim pomohou. Další silnou věcí je, že oni se o tom prostě pořád bavily, začaly to mít hrozně rádi a bylo to vidět i na tom, když se jich čím dál víc účastnilo zápasů Á týmu a tam zažívaly ty emoce, které si nakonec mohly vyzkoušet na vlastní kůži před plným barákem a televizí. Možná to je takové klišé, ale já věřím, že tady se ukázala pravá děčínská týmovost, která jim otevřela cestu k velkému úspěchu. Já osobně jsem věděl, jak ta cesta vypadá, protože jsem ji několikrát sám zažil a vůbec mi nevadilo, že jsem na konci té cesty pustil emoce ven a všichni jsme si hezky poplakali. Patří to k tomu a já osobně jsem všem těm dětem poděkoval, protože mi připravily neskutečné zážitky, které jsem upřímně i potřeboval.
Pamatuji si všechny zápasy, jak jsem opakoval pojďte s respektem, pojďte bojovat, pojďte si 
každý okamžik užívat a když se k tomu přidala i možnost pořádání finále, tak se k tomu přidal i ten opravdový sen, za kterým jsme si šli. Šli, ale bez tlaku, protože my jsme nemuseli, my jsme jen chtěli. Když si vzpomenu na tu bezprostřední radost po výhře nad Pískem, kterou jsme si zajistili FINÁLE u nás v Děčíně, tak mě ještě nyní mrazí. Dali jsme o bod více než soupeř, ale osobně je mi jasné, že jsme také mohli dát o ten bod méně a nebylo se tady o čem bavit, ale to se vracím na začátek a za tou cestou za snem… Sny se plní, když jim dokážete uvěřit. . .
Je složité psát o zážitcích dětí, kterým je 10 nebo 11 let a oni zažijí to, co se podaří opravdu málokomu. Televizní kamery, narvaná hala, všichni křičí, jejich fotky běhají na velkoplošných obrazovkách, probíhání ohněm při nastupování atd… Není to právě ten sen? Kolikrát nám bylo řečeno, že už to dál asi nepůjde, že Písek je někde jinde, že Nymburk už je fakt dobrej a my to 
prostě dokázali dotáhnout a možná i právě tou vírou a respektem k soupeři. Samozřejmě nás mrzí, že jsme to nedotáhli úplně, ale popravdě jsme narazili na soupeře, který neměl v letošním ročníku žádnou konkurenci a tým, který měli, to klobouk dolů…
Osobně jsem moc rád, že tento projekt funguje a že dětem ukazuje to, proč se vyplatí sportovat a mít ze sportu kamarády. Kolik zážitků dokáže sport dát a kolik kamarádů vám to přinese. Vidím to doma, kdy Mára dokázal ovlinit kámoše ze třídy a už s ním ten basket hrají a pozor, hlásí se stále další. Za sebe, jako za taťku jsem v tomto strašně šťastnej, protože vím, že jim toto kamarádství vydrží na věky a bude mít život mnohem jednodušší.
Potěšila mě ještě další věc… a tou byla návštěva na samotnou akci, to prostředí, vřelo to, skandovalo se, fandilo a i ty děti na tribunách si to prostě užily. Co víc? Někdo jim také ukázal, jak může být sport krásný, kam až se i v tomto věku dá dostat a proto tento projekt řadím mezi nejlepší, co jsem zažil.
Hodí se velké poděkování paní učitelce Chmelové, která se o děti perfektně starala a podporovala, protože bez ní bychom to rozhodně nezvládli. S celým týmem žila a ta parta je i z velké části zásluha právě jí! Podpora celé školy byla na skvělé úrovni a za to patří velké DÍKY!
Kouba jako táta
Spoustu lidí se mě ptalo na Máru, jak ho ukočíruju, jak tamto a jak tamto. Někde už jsem to psal, je to fanatik, fanatik o basketu, na kterého 
se ale mohu spolehnout. Mám v družstvech pár kluků, o kterých vím, že dokáží vždy na hřišti nechat maximum, nechají tam svou duši a to nejsou jen ti nejlepší z nejlepších, to být ani nemusí a vy se na ne můžete spolehnout. Já to mám takto s ním… Už chápu, proč mi vždycky říkal trenér, že je na mě spoleh a já si říkal jako v čem a ono je to vlastně celkem jednoduché… Takže ano, já se na něj spolehl… Pamatuji si mou větu při posledním oddechovém času proti Písku, když jsem všem řekl, že Mára je jejich lídr a že je teď na něm, jestli tam všechny dotáhne a nebo to pro ně letos končí a on je tam dotáhl. Na kluka, kterému je 10 let možná až moc velký úkol, ale on je jiný. Osobně jsem se nikdy nebál velkých zápasů a čím větší zápas to byl, tak jsem dokázal podat lepší a lepší výkon. Vždy jsem to bral jako velkou motivaci a cítím, že on toto má v sobě také.
Když Mára vyhrál cenu MVP, tak přišel a řekl mi: „Tati, to je tvoje cena, za to můžeš ty….“ 
O tom, jestli jsem byl dojatý,psát asi nemusím….. Nevím, co z něj bude, jestli bude hrát basket za 5 let, jestli vydrží zdravotně, jestli toto či ono a snažím se mu vysvětlovat, jak je život složitý a jak si musí vážit různých věcí a on to samozřejmě nechápe, ale toto si budu pamatovat do konce života a proto tu jsme! Také vím, že se v brzké době naše cesty rozejdou, myslím trenérské a také si myslím, že už je to dobře a já se stanu jeho i Fíly největším fanouškem, stejně jako ostatní rodiče a vlastně se na to i těším 🙂
Ano, byl jsem hrdý taťka…a myslím, že na tom není nic špatného 🙂 Když jsem tam viděl novou generaci Koubů běhat spolu, tak to bylo hezké a vlastně to bylo takové splnění dalšího snu, který jsem vždycky měl… A mimochodem si myslím, že těch hrdých rodičů, prarodičů atd bylo v hale opravdu hodně… 🙂 
Díky všem! Na toto se nezapomíná…
Kouba
