Každý může, tak pojďme chtít…

Hezký den, já dnes ráno vstal a říkal jsem si, že budu muset napsat článek, nějaký ten pocit, který musí jít ven a který v sobě nosím, který mi byl včera totálně utvrzen. Dnes to bude trochu politiky, tak to klidně rovnou zavřete 🙂

Je spousta lidí a přijde mi, že rok od roku více a více, kteří hledají něco nového, kteří se snaží protestovat proti něčemu, co je tady kolem nás, kteří si myslí, že je vše špatně, že se nedodržují pravidla, že se zneužívá všeho možného, že se máme vlastně všichni hrozně špatně, že tady budeme řešit máslo, teď vajíčka, za chvíli to bude zase drahá voda, další měsíc něco jiného. Vše založené na populismu a jednoduchosti nás ovládnout. K čemu to lidi žene? No ano, že vykoupí Albert, když je akce, jsou schopni se poprat o kostku másla, kradou je ve velkém atd atd. Tohle tady chceme? Není to moc dlouho, co jeden člověk se svou stranou objížděl republiku a využíval chudoby, využíval nepokojů k prosazení své myšlenky. V televizi jsme mohli sledovat online přenos lidí, kteří bojují proti sobě jak v nějaké válce a to jsme Česká republika, kde žije něco málo přes 10mil obyvatel. Moje teta v Janově se tenkrát bála vyjít na ulici, protože tam několik dní létaly zápalné láhve, kameny atd… A co je nyní?

Nyní nás budou tyto populistické strany strašit uprchlíkem, strašit islámem, strašit EU, strašit vším. Potřebujeme být stále strašeni? Potřebujeme stále nalétávat na ta podobná témata? Vždyť je to celé nesmysl…Budovat v někom strach, někoho strašit, jen kvůli tomu, abych získal svou moc. Toto není demokracie, to je blázinec!

Vždycky jsem se o politiku zajímal, vždycky jsem si říkal, že bych to snad i mohl dělat, že je to něco, co mi dává nějaký smysl. Člověk něco buduje, člověk něco tvoří a jde si za tím, stejně jako to dělám teď, i když v mnohem menším měřítku. Musím se přiznat, že na celostátní úrovni by mě to fakt asi nebavilo, ale na komunální ano. Člověk může řešit opravdu ty problémy, které vidí, budovat něco nového v místě, kde žije a něco zanechávat. Vždycky jsem byl člověk, který nerad chodí do konfliktů, který se snaží najít cestu, která by vedla k tomu mému vysněnému cíli, i když jsem třeba musel trochu ubrat z té cesty, z toho průběhu a nakonec trochu i z té finální vysněné podoby. Ale vždy jsem si stál za tím, že společně se toho dá dokázat více. Společně po domluvě, společně s ústupky všech, společně pro ostatní.

Nyní mi přijde, že se z toho stává taková celostátní groteska, kde i sami herci se tomu začínají smát, začínají se smát, jak krásně se jim povedl útok na svého kolegu, jak krásně mu řekli, že je zloděj, že s ním nikdy nic nechtěl mít, jak všechno udělal špatně, jak všechno zničil a zničí atd atd. Člověk se až diví, že tito lidé, kteří navenek vypadají, že se totálně nenávidí, že by o sobe neopřeli ani kolo, že tito lidé spolu spolupracují na naší budoucnosti. A pak se k nim přidají ti uprchlíci, náckové, islamisti, piráti, šmoulové, zbojnoši, prostě lidi, kteří chtějí strašně pomáhat, ale vlastně pořádně ani neví jak. Viděl jsem pár videí a kdybych já měl ve svém týmu člověka, který jde na debatu a vůbec neví, co má říkat, tak bych se za prvé styděl a za druhé bych si uvědomoval, že to dělám já jako tvář špatně. Samozřejmě ne všichni, ale takto to bohužel působí…

Nějak jsem po sledování různých debat, diskuzí, čtení článků, poslouchání názorů, ztratil chuť. NA CHVÍLI! Naštěstí! Uvědomil jsem si, že tady chci mít demokracii, že tady potřebuji žít ještě pár desítek let a že mé děti tady budou žít ještě pěkně dlouho a jestli teď někomu dovolíme, aby nás strašil, aby nás nějakým způsobem vedl úplně opačným směrem, než jsme se vydali, tak to NE! Jediný, kdo může něco říkat jsou ještě naši rodiče, kteří zažili peklo v podobě komunistického režimu, který nedovolil nikomu nic! Žili jen ve strachu, v šedi tamní doby a nešlo z toho pěkně dlouhou dobu ven…

Určitě kolem sebe znáte někoho, kdo si váš hlas zaslouží, určitě je někdo, v kom něco vidíte, tak mu prostě dejte kroužek a řekněte si… udělal jsem, co jsem mohl. Víc toho pro sebe a pro naše děti udělat nemůžete. On za nás pak někde tam v Praze třeba zabojuje, on se třeba spojí s tím našim krajem, on tam třeba ten prapor pozvedne…Neseď na zadku, neříkej, že nemáš čas, chuť, že je to k ničemu…Moji rodiče to právo “vybírat si” neměli a naučili mě, že si ho mám vážit, že je to něco, co člověk naštěstí NEMUSÍ, ale měl by CHTÍT…. A já chci a proto se tam o berlích dobelhám!

#15

#kbmatosmysl