Když se stane něco, co tak úplně nečekáte …

Titulek možná trochu zavádějící, protože nechci psát nic smutného, ale něco, co jsme včera zažili s naší přípravkou na turnaji v Litoměřicích. Vydali jsme se včera s Bazym na první turnaj našich přípravkových Parmiček a popravdě jsme nevěděli, co přesně od toho můžeme očekávat. Jsou to většinou děti, které se daly dohromady až letošní sezónu a tak že by toho měly nějak moc natrénováno, to se úplně říct nedá. O to větší překvapení nás čekalo. Dobře, musíme říci, že jsme měli smíšené družstvo z holek a kluků a ostatní týmy samé holčičky, ale to nebere nic na projevu, protože některé byly nějaké velké a když to vezmu do detailu, tak třeba souboje o míč ty holky prostě vyhrávaly ( musíme na tom zapracovat) 🙂

Jenže tohle všechno není důležité, důležité je to, že naše děti „věděly“. Normálně věděly, jak to hrát. Ono to vypadalo i jako basket, i jako hra, která dává trochu smysl. Dokázaly si přihrát, dokázaly se vrátit kvůli obraně, dokázali vystřelit, i ten dvoutakt  udělat, ltm3dokázaly brát naše rady a proměňovat je ve skutečnost a hlavně se dokázaly radovat z úspěchu druhého. Celý tým Parmiček žil spolu a i přesto, že jich bylo hodně a některé děti v některých zápasech nehrály, tak i přesto si přály a radovaly se společně. Ten křik, ta radost, to napodobování nás dospělých při radování a hlavně ta bezprostřednost, to je něco, co se dá prostě zažít jen ve sportu, něco, co na lavičce v parku a ani u počítače nikdo nenajde. Jsem z toho opravdu nadšený, u těchto dětí je stále ještě vidět jen to pozitivní, to nervování a někdy zvláštní chování do sebe dostávají až o něco déle a možná proto je to tak zábavné, jak bojují, jak na hřišti pobíhá jeden malý človíček vedle druhého,to je něco, na co každý rád kouká, protože je to zábava.

Dlouho jsme s Bazym přemýšleli, jak to udělat, koho vybrat, jestli vezmeme 15 dětí a ostatní necháme smutné doma, nebo jak to vymyslíme, aby zase nebyl někdo naštvaný, že třeba v tom zápase nehraje. Cítil jsem, že to musíme udělat jinak. V téhle kategorie nejde o žádný výsledek, nepotřebuje taktizovat koho vzít a koho ne a tak jsme s Bazym řekli, že vezmeme všechny, teda všechny kdo bude moct. Nakonec nás jelo 21 a byl to tak jednoznačně největší tým, který se turnaje zúčastnil. Musím přiznat, že až jsme trochu zavařili pořadatelům, protože na poslední chvíli museli ještě sehnat pár medailí navíc, protože s takovou účastí opravdu nepočítali ltm2🙂 Za vzniklé „komplikace“ se samozřejmě ještě omlouváme 🙂

V Litoměřicích jsme měli taky obrovskou podporu rodičů, babiček, dědečků, tetiček, strejdíků a všech sourozenců a tak jsme si trochu připadali jako na domácí palubovce. Rodiče to samozřejmě prožívají trochu jinak, vidí tu svou ratolest, která tam pobíhá a chtějí aby něco dokázala, ale já si myslím, že po tomhle turnájku na ně mohou být všichni pyšní. Není vůbec důležité, jestli ten si dal svůj PRVNÍ koš, je to důležité, že je to bavilo, že je to pohltilo a že o sobotě mluví jako o jednom z nejhezčích dnů ve svých životech. Děti získaly pocity, které jim nikdo nemůže vzít. Byly v partě dětí, v partě která uspěla, která se radovala, ale i dostávala koše a kazila různé situace, ale to nemění nic na tom, že to vše dělaly společně. Možná o tom píši, jako by to bylo něco velkého, jako kdyby vyhrály nějaký titul v republice, ale ltm1osobně si myslím, že tohle pro ně může mít mnohem větší váhu, než nějaký titul v juniorské kategorii, protože tohle je může dát na opravdovou cestu sportu, která jim může pomoci i v životě a to si myslím, že je mnohem důležitější, než ta radost ze zdviženého poháru, když jim bude 15! Kdyby nebylo tohoto, třeba se k tomu poháru nikdy nedostanou…

Samozřejmě si nedělám iluze o tom, že příští rok přijdou všichni na trénink a budou pokračovat, ale myslím si, že tohle může jak dětem, tak i rodičům pomoci v jejich rozhodování. V rozhodování na jakou cestu se jejich dětí dají! Jsem rád, že tam bylo tolika rodičů, protože si myslím, že se v nich musely probouzet stejné pocity, jako mám teď. Pocity hrdosti, radosti a toho, že to, co pro ně dělají a musím říct, že je toho opravdu hodně, že to dává smysl! Já bych jim za toto moc chtěl poděkovat a i za včerejšek, protože to bylo prima!

Už dost řečí…. jde se zase trénovat 🙂

Teda ještě se podívejte, jak veslují naše parmičky 🙂

 

Spousta fotek z turnájku. Za fotky moc děkuji panu Houdovi.