Mára, mistři, trenér, taťka – #kbzivot

Nějak jsem se vzbudil a po delší době se trochu vypovídal 🙂 

Pamatuji si, když přišel na svět, pamatuji si, když jsem dostal vynadáno po prohraném zápase, že to není vhodné, aby za mnou chodil a já se s ním radoval, pamatuji si, kolikrát jsme spolu brečeli, když mu něco bylo, letošní začátek sezóny, kdy se 3 měsíce protrápil v nemocech a i nemocnici. Každý okamžik, který jsme prožili, byl ale svým způsobem naprosto úžasný a inspirující.

Chtěl jsem mít děti docela brzo, všichni to věděli, strašně jsem se na to těšil, že si to vše užiji, že to vše budu prožívat ještě během své kariéry a že to vše se jednou vrátí, protože jsem skálopevně přesvědčený, že spousta věcí se dá prostě u dětí ovlivnit. Vidím to na svých dětech, vidím to jinde a vždy se dlouho bavím o tom, když mi někdo řekne, on je jinej, to nemá cenu. Nevěřím v to, ale samozřejmě tento názor respektuji. 

Osobně vím, že Mára basketbal miluje, miluje ho nadevše, možná ho miluje o trochu větší kousíček víc než fotbal :-), který také jako malý hrál a věřím, že jeden z těch důvodů je, že mohl prožívat ty největší okamžiky se mnou. Byl sice malej kluk, ale děti jsou vnímavé a když se teď dívám na videa z doby, kdy byl ještě fakt malej, tak on se do toho oranžového nesmyslu zamiloval už opravdu dávno.

Nemusel jsem ho nikdy nutit, aby šel na trénink, spíš mu to jako malému zakazoval, ale na trénincích se o něj krásně staral Kroupis, který mu dával základy už od malého prďolky a já mohl být v klidu. 

Samozřejmě, že jako rodič chcete, aby vaše dítě bylo nejlepší, ale jako rodič to chcete ve všem. Chcete, aby byl lepší než vy, aby měl lepší život než vy, aby si ten život dokázal užít se vším všudy a proto uděláme pro své dítě cokoliv. Cítím toto i od svých rodičů … A i já to tak mám … Chci, aby byl nejlepší v basketu, chci aby mu to seklo, aby byl dobrej ve škole a aby se s ním někdo chtěl bavit a nebyl to blb 🙂 A opravdu si stojím za tím, že je to naprosto normální…

 

Chápu a i se někdy přistihnu, že chci moc, ale takovej už jsem … 🙂 

 

Je opravdu těžké být taťkou a být zároveň trenérem, proto jsem neváhal a řekl, ať si jeho ročník U14 vezme Bobo, abych se dokázal trochu odstřihnout a byl taťkou. Letos jsem ho „dojel“ v U15 a teď už se nejspíš nestane, abych ho já někdy trénoval jako hlavní trenér. Budu konečně ten taťka, který to s ním bude moci probírat trochu jinak a hlavně mu bude moci bezmezně fandit! A na to se těším nejvíc! 

Letos se mi potkaly dva víkendy a 4 MČR – nejdříve U15, kde byl Mára a U11, kde byl Fíla. Doteď těžce nesu, že jsem neviděl ani jeden zápas Filipa, protože jsem se tam prostě nestihl dostat. Ono Ústí a Ostrava nejsou prostě kousek od sebe 🙂 Bohužel z Ostravy nešel ani jeden přenos, z čehož jsem naštvaný ještě více. Druhý víkend to bylo opačně, Fíla tady a Mára v Ostravě. Věděl jsem, že prostě u boje o medaile chci být, prožít to, užít si to a po jejich postupu do finále jsem se rozhodl, že pojedu. Musel jsem tu nechat své šmudlíky U12, kterým jsem to vysvětlil a oni pochopili. Bohužel se nejde rozkrájet a je pravda, že role trenéra a taťky vám přináší i takovéto situace. Věřím, že mě všichni pochopili, protože jsou v životě věci, které se prostě neopakují! 

Nevím, kam ty naše dva basketbalové blázny vítr zavane, ale vždycky chci být především jejich velkým fanouškem a ano, chci jim předat kus sebe. Vím, že jsou oba rozdílní, povahou, ale třeba i fyzičnem, ale oba to milují a to je to nejdůležitější! Třeba se dočkám a potkáme se ve Veteránských nadějích, pak už to můžu ukončit nadobro… 🙂 

Jsem teď pyšnej a zároveň šťastnej za kluky z U14, že chtějí, že na trénincích makají a že je to baví. Úspěch bez tohoto nikdy přijít nemůže a to se snažím vychovat ve všech dětech, co trénuji. Lásku, odhodlání, zarputilost a to, že se nikdy nemají vzdát. Musel jsem hodněkrát v kariéře vystoupat znovu ze sklepení, ale vždy se mi to vrátilo! 

 

Vyhrát MČR  byl jeden z mých snů jakožto trenéra, když jsem začal trénovat. Povedlo se nám to loni s ročníkem 2007 a letos s ročníkem 2009. Je to krásné ocenění vaší práce a když se k tomu dodá i to, že v tom máte namočeného syna, ten zážitek to umocňuje. 

Márovi se tenhle turnaj opravdu povedl, možná jsem ho nikdy neviděl hrát tak dobře, ale když jsem ho poslouchal, tak věděl, proč tam jel. Byl naprosto ponořený do zápasu a já se v něm trochu viděl. Miloval jsem tyhle velké zápasy, dokázal jsem se na ně vždy zkoncentrovat a dát do nich naprosto vše. Ten turnaj se ale nepovedl jen jemu, ale celému týmu. Hráli opravdu s velkým zaujetím a bylo jedno, kdo tam je a na jak dlouho tam je. Opravdu úžasný týmový výkon hodný Válečníka! Kluci mají na čem stavět, tak uvidíme dál… 

Vím, že to vůbec nic neznamená a za rok může být vše úplně jinak, ale jako momentálně pyšný a hrdý taťka jsem si to tu chtěl uchovat, protože vím, že si to třeba jednou přečte a třeba si to přečtou i další a namotivuje je to k něčemu, za čím by se měli jít právě oni! Svět tvoříme totiž pouze my…

Držte se, bojujte, makejte, vychovávejte a hlavně se radujte a to i z maličkostí!