Motivace je základ

Často slýchám, jak je dnešní společnost jiná, jak si myslím, že všechno je jako dřív a jak si vše představuji jak Hurvínek válku. Musím konstatovat, že asi jiná je, v době elektroniky, sociálních sítí, nepřeberného množství věcí kolem nás, je možná někdy těžké se v tom všem pořádně orientovat. Možná největším důkazem změny společnosti jsou ty přeplněné popelnice, které jsou v každém městě vidět. Máme se dobře a nic moc nás nenutí přemýšlet o tom, co bude dál. Tak nějak si spokojeně žijeme na této planetě a čekáme, co dalšího nám ona daruje, co nám nabídne a co my si všichni ukrojíme… Možná trochu zvláštní začátek na to, že chci psát o události, která se koná dnes večer a na kterou se moc těším, ale ….

Ono to tak nějak celé k sobě možná pasuje…Když jsem se před rokem a půl domlouval, že ukončím svou kariéru a půjdu zase jinou cestou, cítil jsem, že jsem slabý, zmlácený, že jsem rozbitý po všech těch peripetiích a po všem, co jsem ve sportu zažil, ale trochu jsem cítil, že bych ještě jednu sezónu v nějakém režimu dal, ale ten režim tenkrát nebyl možný. Děčín je v tomto jiný… Vždy chtěl být na TOP úrovni a i proto potřebuje hráče v top formě a to je dobře!

Nelituju …

Vůbec nepřemýšlím o tom, jestli to bylo správně nebo ne, já vím, že ano, protože se v životě dějí věci, které se mají dít a já na tohle prostě věřím. Po pár měsících jsem cítil, že už vyjdu ten kopec na zahradě, že se mohu dobře rozběhnout a že můžu prohánět mladé kluky v Chomutově. Zní to zvláštně, ale je to tak…

Získal jsem novou energii v trénování dětí, cítil jsem, že s nimi mohu být více, že nemusím řešit, jestli pojedu na zápas nebo přejíždět rychle mezi Opavou a Klatovami a bylo to pro mě snažší a musím se přiznat, že i méně unavující. A tím vším jsem získal mnohem větší motivaci, protože jsem najednou měl zase o kus větší zodpovědnost a musím se přiznat, že moje tělo asi tu zodpovědnost potřebuje jako drogu 🙂 Je to zvláštní, ale pro mě je to motor, který mi dokáže vlít energii do žil a asi i proto to vyhledávám…

Dalším motorem byl Chomutov, návrat domů, návrat někam, kde jsem sice promeškal spoustu let čekáním na ten správný sport, ale město, které mi dalo život a naučilo mě spoustu věcí. Říkal jsem si, pojď se vrátit a ukázat všem těm klukům, že se dá i z toho Chomutova dokráčet dál, než si oni všichni myslí, že stačí chtít a mít motivaci. Přijít na trénink a dát do něj úplně všechno. Podívat se po tréninku do zrcadla a říct si, jo dnes to bylo fajn, jezdil jsem, nic jsem nevypustil, makal jsem, něco jsem se dnes zase naučil a tak mohu jít v klidu spát…

Při návratu jsem se chtěl basketbalem hlavně bavit, mít zábavu, kamarády kolem sebe a užívat si tak trochu jiného sportovního života, který zákonitě přijít musel. Jeden z velkých faktorů byl trenér družstva, kterým je můj nejlepší kámoš, dalším, že jsem oslovil pár dalších lidí a ti do toho šli se mnou. Najednou se z toho stala zábava spojená s velkou motivací, protože když jsme si podívali na naší soupisku, tak jsme zjistili, jak dobrý tým vlastně máme. Kluci jako Hary, prošel USK, Dolák, USK a Ústí, Jeli, Luboš, Já, Nestor – už teď legenda z Varů, Malej Dolák, kterej se možná někdy usměje, Veterán Pávik, s kterým jsem hrál ještě v Chomutově, Burdis, který si to dneska loupne proti svým a dalších spoustu mladých kluků, pro které je to ta pravá škola a hlavně velká šance. Už loni jsem pátral, proč jsme se nepřihlásili do Českého poháru a musel jsem si rok počkat. Snem bylo, zahrát si proti Děčínu, ale los vyšel tak, že je to náš soused z Ústí. I tak obrovské zadostiučinění za to, co tomu dáváme my. Popravdě jsem si myslel, že už nebudu padat na kolena a získávat míče, že už nebudu někde někoho zdvojovat a že si budu jen tak hrát, ale zjistil jsem, že to neumím. Ten předchozí svět mě naučil, že chci dělat vše na top úrovni a to vím, že top úroveň má je momentálně někde jinde, než je top úroveň kluků, kteří dnes přijedou.

Pamatuji si naše postupy do finále, kdy nám všichni říkali, že je to jen otázka toho, o kolik to vlastně na konci bude. Ale my vždy byli v té šatně a říkali jsme si, kolik těch chvil jsme museli investovat, abychom se až sem dostali, tak proč bychom měli čekat, o kolik to bude? Proč bychom si měli říkat, že si to jdeme jen užít a že nám to stačí? Ne, ne, tohle u nás nepadalo, samozřejmě jsme v sobě měli pokoru k soupeři, který byl lepší, který byl úspěšnější a který nás nejspíš nakonec stejně přehraje, ale věděli jsme, že když na palubovce necháme všechno, tak to ocení lidé a především to oceníme my sami, sami před sebou. V podobné situaci jsme i dnes, kdy mají Levharti odehrát jeden z největších zápasů za poslední roky a já mám tu čest, že u toho mohu být. A proč u toho mohu být? Protože jsme dokázali vložit velkou energii do situací, které tomu předcházely, museli jsme porazit soupeře zvučnějších jmen, než mají nyní Levharti a proto je to pro nás odměna. Říkám narovinu, že vím, co nás dnes čeká, že vím, že to pro nás bude takový uragán a že vím, jak to asi má dle předpokladů dopadnout, ale také říkám, že si nepůjdu zahrát pro radost, ale proto, protože budu chtít zvítězit. Budu chtít večer usínat a říkat, že to bylo fajn, že se ten zápas povedl, že ten zápas bavil lidi a bude jedno, jestli to bude plus 5 pro Levharty, nebo +20 pro Ústí. Těším se na bývalé Válečníky v ústeckém dresu, proti kterým jsem si myslel, že si již ani nezahraju, že už jsem prostě jen starej dědek, který si užívá basketbalového důchodu. Těším se na Pištu trenéra, s kterým jsem také bojoval na stejné lodi. Bude to legrace, bude to zábava, ale oni ví, že jim zadarmo nic nedáme 🙂 🙂

V nedávném článku jsem psal o mladých, že by se měli v Chomutově více zapojovat, že by to bylo fajn a že bych rád, aby za rok, dva, tři táhli Chomutov a byli slavní. Pak v klidu odejdu, zavolám pár klukům a přesuneme se o 90km směrem dál do mého nynějšího domava, kde si to budeme pinkat kvůli pivku a radosti, kterou nám tento sport dává. Ale tady narážíme na ten problém, kterému se říká motivace a který se tak trochu vytrácí. Co je pro dnešní mládež motivací? Kolik jsou schopni obětovat ze svého života tomu, aby byli lepší? Kolik si dokáží ubrat z instagramu, facebooku a her, aby se mohli zlepšovat? Kolik bolesti jsou schopni překonat, aby se mohli zlepšit? Kolik toho všeho? Je to strašně složitá otázka a sami mlaďoši ví, kolikrát jsem se na tréninku v Chomutově rozčílil, protože mi to přišlo prostě škoda. Škoda v tom, že oni mají obrovskou šanci, kterou já jsem nikdy v jejich věku neměl.  Já měl ještě v 17ti letech hokejku v ruce a když jsem šel tamní léto poprvé do haly, tak jsem si myslel, že jsem cvok, že nemůžu nic dokázat. Oni tu šanci mají, ale rozdíl mezi námi byl jediný, já si ji dle mého mnohem více vážil a to i díky tomu, že přišla tak pozdě. Kolikrát na ně člověk může apelovat a říkat jim spoustu věcí, které během kariéry nasbíral, ale dokud na to vše sami nepřijdou, tak se nehneme z místa. Vždycky mi říkal trenér, že dokud na tebe křičím a tlačím, tak mě zajímáš, pokud s tím přestanu, tak jsi buď vážně dobrej a nebo už mě nezajímáš…a podle toho se řídím i já ve svém trénování a všichni to o mně ví.

Článek píšu kvůli tomu, že se těším na dnešní večer, ale i proto, protože bych rád, aby všichni mladí pochopili, kolik do všeho musí dát energie, jak velkou šanci vlastně mají a že to vše záleží vlastně jen na nich samotných….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *