Je tomu asi tak 8, možná 9 let, kdy jsem si začal uvědomovat, že bych chtěl mít dítě. Samozřejmě jak to často u tatínků bývá, tak nejlépe kluk :), ale zase takovou důležitost jsem tomu nepřikládal. V hlavě se mi díky tomu honilo spousta myšlenek, přání, obav a všelijakých dalších stavů. Když se taťka sportovec dozví, že čeká syna, tak je jasné, že mu do hlavy vleze jeden sen, který je asi zcela přirozený…Co kdyby ten můj kluk dělal to co já? Co kdyby se vydal stejnou cestou, která je tak skvělá? Co kdyby měl také sny o tom, že bude jednou úspěšný, že se mu něco povede? Možná jsou to nejdříve sny tatínka, maminky, rodiny, ale postupem času si uvědomujete, že ty sny začíná mít i ten kluk, i to stvoření, pro které bylo před pár roky nejdůležitější, aby se narodilo zdravé, protože na začátku toho všeho vlastně člověka nic jiného nezajímá.
Když už jsem věděl, že Mára je Mára, tak jsem si říkal, bude sporťak po taťkovi. Musím říci, že sport miluji a vím, kolik toho dokáže lidem dát a tak vím, že je to ta správná cesta, nejen být dobrým sportovcem, ale i lepším člověkem. Pamatuji si na situaci kolem roku a půl jeho věku, kdy za mnou začal chodit na palubovku, kdy nevěděl, co se děje, jen viděl tátu po zápase a rozběhl se za ním a to jak po vyhraném, tak prohraném zápase. Také to byl jeden z mých snů, že mi může pomoci v dobách špatných, ale hlavně se radovat po 
výhrách. Jednou jsem se dozvěděl, že to není úplně zvykem a musím se přiznat, že tenkrát mě to dost zasáhlo. Vysvětlete někomu, kdo ještě pořádně ani nemluví a opravdu tím žije, že teď ne, teď tatínek nemá čas, teď nemůže… Nakonec jsme si to vše ujasnili a vlastně to všemu jen pomohlo. Od té doby jsem zažil neskutečně mnoho bezprostředních radostí, ale samozřejmě i opačných emocí, které k tomu prostě patří. Teď se to již mění, teď už mluví hodně dobře a dokáže i zahubovat, co že jsme to dělali a nebo přímo já, takže když to vezmu zpětně, tak já si vlastně přitížil 🙂 Už nedostanu vynadáno jen od trenéra, ale rovnou na palubovce i od vlastního syna :-))) ale to jsme trochu odbočil….
Snažil jsem se Márovi pomoct v cestě ke sportu. Je jasné, že tu cestu neměl moc složitou, kór i tím, že já trénoval děti a tak mohl chodit se mnou na tréninky a musím se přiznat, že on byl dítě tvárné a chtěl vše dělat již od brzkého věku. Ještě ke všemu si ho bral během našich tréninků dětí do parády náš asák Ráďa a vlastně s ním tak nějak trénoval individuálně, takže toho měl poměrně dost. Bylo vidět, že ho sport baví a já měl opravdu velkou radost. Stále jsem přemýšlel, kdy je na co čas, kdy ho kam dát, aby se něco neuspěchalo a tak. Musím se přiznat, že jsem si i pár věcí přečetl, protože on začal být kolem čtvrtého roku prostě nezastavitelnej 🙂 Začal chodit na atletiku, aby se naučil alespoň běhat, ale prošel si vším základním, na co se dá jen pomyslet. Lída to dělá opravdu dobře a myslím si, že jako základ pro malé děti je to opravdu výborné. Klidně mrkněte i na jejich stránky ( www.atletikahrou.cz ), protože já za sebe to mohu opravdu doporučit. Za rok sice musel přestat, ale to z důvodu nestíhání tréninků, protože se dal ještě na fotbalovou cestu a tak k basketu už další sport opravdu nedal, bylo by to moc i na něj a tak přecejen si 
potřebuje ještě hrát s legem a autíčkama 🙂 Začal chodit do Akademie Petra Voříška a musím se přiznat, že jsme poznali další skvěle zvládnutou práci s prckama. Za ten rok do sebe dostal neskutečnou porci zážitků a opravdu se naučil spoustu věcí, které by jinde trvaly třeba mnohem déle. Najezdili jsme s ním spoustu km po zápasech a i když byl vždy ve starší kategorii, tak si tu svou cestu našel a bavilo ho to. Takže já bych tímto chtěl poděkovat hlavně Vaškovi Valštýnovi, který byl jeho hlavní trenér a dokázal s kluky dělat divy. Jestli máte zvolenou cestu fotbalu, tak jděte jedině sem (www.fapv.cz)
Jenže letos přišel čas, který i na fotbale každý říkal, že prostě půjde v mých šlépějích. Mára v šesti letech začal hrát za U11mix a tréninkově to vyšlo tak, že na fotbal již prostě nezbyl čas. Musím se přiznat, že mě to mrzelo, protože je tam skvělá parta rodičů, která spolu táhne za jeden provaz a kluky jezdí podporovat na všechny zápasy, ale i tak celkově kvůli tomu prostředí. Věděl jsem i já, 
že na to nejspíš jednou dojde, ale zkloubit to ještě se školou, to už prostě nešlo. Mára se dal tedy na basketbalovou cestu, na tu cestu, kterou já si před mnoha roky přál a teď uvidíme, jak dlouho na ní vydrží. Odehrál svůj první zápas, ubránil svého prvního útočníka, doskočil svůj první míč, vydribloval přes celé hřiště, aniž by ho ztratil a dal si i svůj první koš. Měl samozřejmě také milión míčů ztracených, milión neúspěšných pokusů, neubráněných situací atd, ale to rodiče přece nevidí, takže tak… :–)))) Doufám, že mu vydrží jeho zapálení, jeho bojovnost a zarputilost, kterou má asi v genech 🙂 Je tam sice poněkud menší, ale on se přizpůsobí a třeba i vyroste 🙂 . Je opět v dobrých rukou a tak o něj nemám žádný strach . . .
Můj sen už má následovníka v podobě Filípka, kterého tak nějak ale vede starší brácha a taťka jen sleduje, jak jim to spolu jde 🙂
Jen jedna myšlenka na konec… vždycky si říkám, že dítě se dá nějakým způsobem ovlivňovat a že je hodně tvárné. Rodič je ten, který ho někam vede a vždy v takto brzkém věku záleží především na nás, jestli si ten čas uděláme, jestli ho na ty tréninky budeme vodit, jestli zapojíme zbytek rodiny, abychom to zvládli a jestli ho v tom všem budeme podporovat. Věřím totiž tomu, že vám to to dítě jednou dokáže vrátit a to třeba jen v tom, že ho sport udrží v jiném světe než je park a lavička …..
Tak zase někdy…. 🙂 Kouba
