Jak asi všichni víte, tak registrovaný sportovec již několikátým rokem potřebuje potvrzení o své zdravotní způsobilosti, že je zdráv, že mu srdce dobře pracuje, jeho klouby se ještě stále hýbají a oči aspoň trochu vidí. Na začátek trochu odlehčení a teď proč jdu psát tento článek. Dneska jsem byl s Márou ( můj syn – kdo by nevěděl) na takovéto sportovní prohlídce a to i přesto, že toto potvrzení již měl, měl potvrzeno, že je zdráv, že může dělat vše, co se mu líbí, teda krom zlobení samozřejmě. Ptáte se, proč jsme šli teda znova? No ono to potvrzení se dá dostat jako každé jiné, stačí k tomu klidové EKG a máte to a nebo můžete ject na specializované pracoviště, kde vám udělají test zátěžový, test, který má v tomto případě smysl ( ať to převedu do koubaskeťácka). Někteří rodiče to od našeho klubu dobře znají, protože něco podobného bylo loni organizováno na klinice Tornero v Ústí nad Labem, letos to děti potřebují znova a musím se přiznat, že někteří rodiče si myslí, že je to zbytečné a dodnes některá potvrzení chybí. Každý vidíme to naše dítko zdravé a říkáme si, proč bych to dělal, vždyť je jasné, že mu nic není a nebude zbytečně vyhazovat peníze za něco, co sám vím…
Nechci říkat, že jsem byl podobného názoru, nebo tak něco, ale možná lehce laksnější přístup jsem měl…Ale začal jsem zpozorňovat, když Mára několikrát přišel a říkal: „Tati, něco mi píchá na srdíčku“ , dokonce i jednou kvůli tomu přestal trénovat a já si říkám, proč? Je zadýchaný, klasicky ho píchá pod žebry, nebo co se děje. Sám jsem ho nenápadně sledoval a nikdy nepřišel na to, proč se mu to děje. Nakonec jsem mu řekl, že tedy pojede na vyšetření, že chci, aby šel na zátěžový test a tam se zjistí pro náš rodičovský ale i jeho klid, jak se věci mají. No ano, uběhlo pár měsíců a my nikde nebyli, až se stalo to, že na jednom z výletů se školou omdlel.. To ve vás tak hrkne… Ano, byl to výlet do mýdlárny, ano, prý se to tam stává často, ano, je to možné, ale není to přece možné u vašeho dítěte, ne? No a ono je… Až tahle situace nás opravdu dokopala k tomu, že jsme zvedli ten telefon, zavolali do Ústí do nemocnice na nově vzniklé oddělení sportovní medicíny a objednali se…
Dnes jsem tam seděl, koukal na to, jak je napojený dráty stejně jako bývám já a říkám si, že jsme tam měli být už dávno, jestli člověk opravdu něco nezanedbal, jestli je opravdu v pořádku atd atd. Nejde o vás, jde o vaše dítě a to je ještě horší. Koukal jsem na něj, na 
prďolu, který si vlastně připadá jako velkej sportovec, protože už jde také na ty zátěžové testy, o kterých slyší doma od taťky, ale přitom vedle něj sedí taťka, který má strach, aby mu něco nebylo. Samozřejmě to nedá znát a podporuje ho, sleduje, jak mu to tam všechno běhá a pípá, nikdo nic neříká a když k tomu přidáte to, že tomu absolutně nerozumíte, tak se v těch všech myšlenkách vlastně naprosto ztratíte! Zátěž se mu zvyšovala, začalo se více dýchat, ale bylo vidět, jakou v sobě má odhodlanost, tu hrdost, že už je vlastně velkej a to člověka uklidní vždy.
ANO, dopadlo to dobře! ANO, nešli jsme úplně tím nejlepším příkladem! Ano, nic mu není a je zdravý, ale ty pocity toho, že čekáte na nějakou zprávu, ty pocity jsou prostě zvláštní. Jo vlastně něco mu je, nedostal se do tabulek s tukem, tak nízká hranice neexistuje 🙂
Sedli jsme do auta a říkám, tak si rád, že můžeš dál vše v klidu dělat? Odpověď byla jasná… a proč bych jako nemohl? No a začalo vysvětlování… 🙂
Dnes jsem si opět uvědomil, že člověk prostě nikdy neví, kdy může něco přijít, že je spousta věcí, které nemůžeme ovlivnit a spousta věcí, s kterými nic neuděláme. Některá nařízení nám přijdou opravdu zbytečná, ale například toto má opravdu velký smysl…
Podívejte se na stránky Oddělení sportovní medicíny v nemocnici UL zde
A také na kliniku Tornero