Nic se neudělá samo . . .

Hezký den, nějak jsem se dnes probudil a říkal jsem si, že mám chuť napsat článek úplně odjinud a tak to prostě udělám. Před nedávnem jsem byl na školní akci, přesněji na Olympiádě školních družin a všiml si u nás na Vrchličáku( jedna ze škol v Děčíně), že ani ne po roce je zničený koš, který byl primárně určen pro menší děti. Musím říci, že jsem v tu chvíli v sobě cítil takovou jakousi zlost, zlobu na někoho, kdo to udělal. Trochu jsem se vrátil o 25 let zpátky a připadal jako postarší paní od nás z ulice v Chomutově, která nás nás křičela, ať neběháme po trávě, ať nelezeme po stromech, ať neskáčeme tam a tam. Hodně rychle jsem si na to rozpomněl a říkal jsem si, ty už se dostáváš do tohoto věku? Jenže já pak přemýšlel a říkal jsem si, že tak to není, že tohle je o něčem jiném. Možná to má i souvislost s tím, že jsem včera rozdělával koš, který mi taťka přivezl před časem z Chomutova, a který je starý cca 25 let. Deska již rozpadlá, síťka úplně, ale byl to koš, na který já jsem si házel u nás na baráku, koš, který taťka svařil ve Válcovnách trub (už neexistují), koš, ke kterému jsem měl vztah a také to byl koš, na který si házeli i moji oba kluci u nás na zahradě. Takže dá se říci, že vydržel opravdu dlouho a jediné co se mu stalo bylo to, že se uvolňovala deska přidělaná do baráku. Koš jsem neměl nijak vysoko, tudíž jsem ho postupem času dorostl a machroval, že prostě zavěsím, ale vždy jsem věděl, že mohu jen „jako“! Ten koš mi taťka udělal, protože nebylo kam jít, nebylo žádné hřiště, prostě si nebylo kde házet a já jak rostl, tak to našim přišlo smysluplné. Vždy k nám chodili kluci ze školy, hráli jsme turnaje,vyřazováky, zkoušel později jakože smečovat, ale vždy jsem ho hlídal, hlídal, aby mu nikdo neublížil.

Dnes je to jiné, naprosto jiné. I když jsem svým klukům udělal hřiště na zahradě, tak vím, že mají možnosti jít v okolí minimálně na další tři hřiště, kde si budou moci házet. Vždycky jsem říkal, že je škoda, že na některém z hřišť není také koš o trochu níže, nízko tak, jako se začíná hrát basketbal u dětí. V loňském roce se to naší paní vychovatelce Strunecké podařilo. Přemluvila pana ředitele a ten dva takové koše nechal na hřišti na Vrchličáku připevnit. Stálo to nemalé peníze, stálo to i nemálo času a energie, ale na druhé straně vyváženo radostí dětí, které najednou dohodily na koš, najednou mohly ten koš dát, když najednou zažívaly ten pocit, který  měly o kus dál ty větší děti, které házely na koš normální. Bylo vidět, že z toho má radost i paní vychovatelka, že zase je u nich na škole něco navíc, co jinde nemají. Ale jak to dopadlo? No ano, ti větší z vedlejšího kose se přesunou na menší a jelikož najednou ne že dohodí, ale oni dokonce na ten koš vyskočí, tak proč nezamachrovat, proč neudělat frajera, že už i já zavěsím, že už i já dokážu chytit obroučku,  že i já se pověsím, že i já jsem ten frajer. Jenže NEJSI…

Na jednu stranu chápu, jak je to vše lákavé, chápu všechny ty okolnosti kolem, opravdu ano, vidím to doma na dětech, ale vždycky jim dávám za příklad sebe ( v tomto můžu), že já v té situaci byl mnohokrát, opravdu nesčetněkrát, u nás doma kór, ale já nechtěl mít zničenej koše, nemohl jsem ho mít zničenej, protože bych si neměl kde házet a tak jsem se k němu musel chovat úplně jinak. Dnešní kluci mají šanci jít jinam, myslím ti, kteří se za ty koše věší. Ale ti menší, kteří ten koš na zahradě nemají, tak ti bohužel tu šanci nemají. V Děčíně jsou asi tři místa, kde mohou menší baskeťáci venku trénovat, jedno se zamyká a další dvě jsou z poloviny zničené…

Neberte mé zamyšlení jako zamyšlení postaršího pána, berte ho tak, že bych chtěl, aby všichni z nás měli stejnou možnost a když si ty možnosti navzájem budeme ničit, tak nikdy nedosáhneme společného výsledku, společné radosti a společných úspěchů. Chtěl bych, aby si každý uvědomil, že vše má svůj čas a když to nejde letos, půjde to příští rok a i přesto, že vím, jak moc těžké to je, jak těžké je se udržet v patnácti před holkou, tak i přesto ta holka určitě ocení, když ji řekneš… „Hele, víš, já to udělám jen jako, oni sem chodí trénovat menší děti a kdybych jim to zničil, tak nemají kam jít“ … Ona to ocení…i parťáci u tebe v partě! A jestli ne, tak je pošli za mnou, já jim to vysvětlím a nebo společně uděláme někde další koš, což už máme s Márou za sebou. Važte si věcí, které nejsou vaše, jednou je budete potřebovat také…

Možná dlouhé, ale potřeboval jsem to dostat ven…

Mějte se krásně a respektujte své okolí! #15