Přesně takhle jsem to nechtěl…

Hezký den, nějak lehce nevím, kde začít a už při desátém slovu mi dělá starosti, že na něco zapomenu a to bych nerad. I když na druhou stranu, ono je to vlastně úplně jedno, jen se potřebuji vypsat, jako jsem to dělal dřív… Nějak mě mrzí, že je zde tak málo článků, nějak mě mrzí, že jsem trochu flákal shop Koubasketu, nějak mě mrzí, že jsem ošidil svou rodinu o spousty společně strávených chvil, že se moji kluci stále dokola ptají, kdy přijdeš, ty máš zase tu politiku? Zase na tebe bude někdo útočit? Nějak mě mrzí, že sám sebe nedokáži dát do kolejí, do kterých bych chtěl… Mrzí mě, že často přijdu večer unavený a nemám sílu na nic… Nějak mě mrzí, že jsem si dlouhé roky myslel o některých lidech něco jiného, než opravdu jsou… Mrzí mě spousta věcí a každý večer usínám s plnou hlavou myšlenek, které se nedají zastavit. Nedají, protože to prostě nejde. Zkoušeli jste třeba tyhle myšlenky zahnat pivem? Paňákem? Že si řeknete… tak teď si dám s kámošema 7 piv, 4 paňáky a půjdu vyladěnej spát? Ono je to pak ještě horší, co? 🙂 Ne, tohle není cesta… Jediná cesta je srovnat si myšlenky a já si je rovnám poslední tři týdny do škatulek…Popravdě, nerovnám si jen ty myšlenky, ale rovnám si i ty lidi…

Jsem člověk, který miluje společnost, který miluje zábavu, který zbožňuje obecenstvo, fanoušky, rodinu, který je rád, když někomu může udělat radost, ale taky člověk, který je prostě jen OBYČEJNÝ  ČLOVĚK. Včera jsem byl v Pardubicích na rozlučce dvou basketbalových legend Jirky Welsche a Luboše Bartoně, krom toho, že se člověk mohl potkat s hodně hráči, kterým jsem nikdy nesahal ani po kotníky a byla to pro mě neskutečná čest, tak jsem se vrátil i na zimák, z kterého si nepamatuji pár minut svého života a kde můj život také málem skončil. Seděl jsem chvíli na střídačce, hleděl na místo pod koš a zkoušel si vzpomenout a ono to prostě nešlo, ten uvnitř mě nechtěl pustit dál a já jen vzpomínal na okamžiky po… na měsíce po… na roky po…Tenkrát jsem si všechno neskutečně užíval, vážil si každé hodiny, každého dne, každého okamžiku a byl jsem šťastný, že tu můžu být. Dělal jsem také kraviny, což se také ví. Snažil jsem vracet každému člověku, že jsem dostal tu šanci tady být a myslím, že se mi to podařilo, či daří. Pustil jsem se bezhlavě do charity, začal jsem tomu dávat hodně času a věděl jsem, že to, co dělám, že to má smysl! Ano, ten smysl, který si nyní někteří z vás berete do pusy a jen kvůli bláznivý politice. Jenže ono to má celé ten hlubší smysl a ten už je pro některé daleko! Musím si přiznat, že toto už je za hranou mého chápání a tito lidé se dotýkají něčeho, co by mě ani ve snu nenapadlo, že jsou schopni. Jen taková vložka… Koubasket už dokázal od té doby sehnat přes 750 000 kč a rozdat je dětem v okolí a vše jsem dělal ve svém volném čase. Rodina toto vždy respektovala, respektovala, že jsem tváří něčeho, co nám třeba zalézá do soukromí, ale věděla, proč to vše dělám. Že ty fotky a prezentace Koubasketu není jen tak, ale že to jsem já, protože si toho vážím. Že to vůbec ještě mohu dělat… Pak přijde někdo a je to jak kdyby vám plivnul do obličeje….

Dozvěděl jsem se hodně, že mám trafiku, že jsem hodně lidí zklamal, že jsem neudělal tamto a zase naopak udělal toto, že jsem se rychle adaptoval, že jsem zákeřná svině, že jsem lhář, kejvač atd atd atd…. Tak, aby bylo jasno. Nevím, kdo jaký máte pojem o trafice, ale já za svou práci pro město beru 8 024Kč a to když přepočtu na hodiny, tak to nezní jako úplná trafika. Nebo? Šel jsem do politiky s jasným cílem a to byl sport, myslete si co chcete, ale tak to prostě je. Vím o tom, jak tady byl sport opomíjen a věřím, že se mi to za ty čtyři roky podaří zlepšit. Není to jen o sportu jako takovém, ale i o zázemí a o tom, že nám tu sportoviště prostě chybí… A co slyším teď? Houška, ten je tu jen kvůli tomu, aby zabezpečil klub. Zase další hra? Zase další politika? Vždyť je to šílené… Sedíme na sportovní komisi, bavím se se sportovci a všichni věří v lepší zítřky, které už se objevují a já jsem za to moc rád. Podívejte se na okolní města, kolik  jde kdedo sportu a i profesionálního a poté útočte! Snažíme se dělat něco pro děti, viz otevření hřišt, otevřené tréninky, navyšování peněz do mládeže, máme spoustu dalších věcí, které chceme rozjet a já věřím, že to Děčínu pomůže… A hlavně, nebráním se žádnému nápadu od ostatních, jen jaksi žádný ještě nepřišel…

Netušil jsem jen jednu věc, že vše trvá tak dlouho, že se dohodneme, že uděláme schodiště ke hřišti v Březinách a ono to bude trvat rok, než to teprve bude připravené atd atd atd… Víte… mě to vážně baví, asi by vám mohli na školácích vyprávět, kolik hodin tam trávím a co pořád vymýšlím, ale na druhou stranu si občas říkám, jestli to mám za potřebí… Nejsem člověk, který by toto bral jako svůj životní úděl, ten si myslím, že je někdo jinde…ale na druhou stranu je to věc, kterou jsem cítil, že je potřeba a tu důvěru jsme dostali.

Někdo mi říká, že říkám o kritice, že je negativní…Tak bych to uvedl na pravou míru toho, kdo si během své kariéry zažil kritiky až až, kdy na něj v Pardubicích při každém zápase křičeli “ Houška ven, Houška ven“ a všichni, kdo mě znali, věděli, že mě to spíše motivovalo, než abych si stěžoval…Bral jsem to jako součást něčeho, co odněkud vyplynulo a snažil se z toho poučit. Nakonec s tím po mém úrazu přestali, protože měli respekt, vážili si stejně jako já, že jsem do těch Pardubic mohl ještě přijet a poslední roky, když jsem tam jezdil, tak se s některými těmito lidmi strašně rád vidím. Proč? Protože jsme se poučili obě dvě strany a získali jsme k sobě respekt jako lidi. Včera jsem koukal na Tróju a tam to bylo jasně řečené, i nepřátelé si mohou projevit úctu a tak by to mělo být. Ale když o tom tak přemýšlím, vše má své meze, ten sport mě naučil spoustu dalších věcí a to je jednání na rovinu. Kolikrát mi vedení klubu řeklo, dej se do kupy, hraješ teď špatně, musíš zabrat, musíš se odlepit a být zase Koubou, kolikrát jsem se musel zvednou po zranění atd, bylo toho opravdu hodně. Byl jsem také dlouho kapitánem týmu, který byl několikrát dole, ale i spoustakrát nahoře a nebylo to vůbec jednoduché. Kluci z týmu by vám mohli vyprávět, kolikrát se dozvěděli něco, co možná ani slyšet nechtěli, ale já jsem nikdy nechtěl chodit kolem horké kaše, protože mi to přijde podlé a v týmu nepatřičné… Tady se dozvídám, že je to vlastně jen politika? Jen hra? Co je to za řeči, buď něco myslím vážně nebo ne, buď odstupuju nebo ne, buď se rozhodnu pro nebo proti, je to jednoduché a je to každého odpovědnost!

Kritika je jedna věc a druhá věc je házení špíny či zajíždění do věcí, na které už musíte mít žaludek a v tom je rozdíl. Je prostě kritika a kritika. Ono se může stát, že z vás stále bude jen ten fanoušek na tribuně, který si chce užít tu svou minutu slávy. Vidím spoustu chyb, které jsme za ten půlrok naflákali a nevadí mi si to sám před sebou přiznat, protože vím, že se z nich mohu poučit. Nevadí mi, kdybych dokončil toto volební období a nepokračoval dál, nevadí mi ani to, kdybych skončil za měsíc či dva, měl bych najednou takového času věnovat se věcem, které díky tomu šidím, ale víte co bych neunesl, že jsem něco vzdal, že jsem odešel z něčeho, do čeho jsem vstoupil s dobrým úmyslem, vlastně bych zklamal všechny ty lidi, od kterých jsem dostal hlas a zklamal bych především sám sebe! Ano, už slyším, ale vždyť já ti dal hlas a už si mě zklamal…Chápu… Není nikdo, kdo nikdy nikoho nezklame a v politice už vůbec ne, jsou tu dvě strany mince a bohužel to tak je. Přijďte za mnou, zeptejte se, pojďte na pivo, kafe či vodu, ale věřte mi, že se s vámi nebudu hádat na zastupitelstvu, nepotřebuju a ani nechci. Samozřejmě každý máme jiné cíle a i když se snažím ten druhý respektovat, tak já to určitě dělat nebudu! Věřím, že za ty 4 roky to bude vše jinak a věřím, že si za ty čtyři roky řeknu, že bylo dobře, že jsem do toho šel…

Je tu ještě jedna věc a tou je Facebook. Asi jste si všimli, že jsem přestal přispívat na svůj osobní profil Jakub Kouba Houška, není to nic proti vám a vím, že se tam jednou vrátím, ale já už vážně nemohl dál. Nejen, že jsme tam přestal přispívat, ale já tam odsud i odešel, odešel jsem do klidu, protože jsem cítil, že se z toho za chvíli zblázním. Chápu rozhořčení všech lidí nad událostmi, které se jim prostě nelíbí, dá se pochopit spoustu věcí, ale já to 2x za jeden rok nezvládl. Někdo mi opět samozřejmě řekne, že jsem před něčím utekl, ale já mu doporučím jedno, vyzkoušej to taky a zjistíte, jak je ten svět jiný, ten opravdový, ne ten virtuální. Neříkám, že ten profil umře, ale asi dejte Koubovi chvíli čas, chce být chvíli Jakubem, který třídí a rovná myšlenky… Opravdu je strašně osvobozující a i tady jsem našel ten čas, který mi chybí… Možná za to může i jeden z článků o tzv virtuální smrti, který jsem o tomto četl a řekl jsem si, že to prostě vyzkouším a ono je to vážně dobré 🙂 Takže tento příspěvek je zase na delší dobu poslední… Beru si takové letní prázdniny…!

Mějte fajn den a na chvíli o prázdninách vypněte, pomůže vám to!

Jakub Houška

4 thoughts on “Přesně takhle jsem to nechtěl…

  1. Hele, já vím, že u tebe to smysl má, o tom jsem se už párkrát měl možnost přesvědčit. Proti tobě jsem „Niktoš“, ale i tak vím, že když jsi někomu na očích, tak se „jejich příběhům“ nevyhneš, neboť, kdo nic nedělá, nic nezkazí a já jsem taky jeden z těch, kdo raději něco zkazí, protože ví, že se o něco pokusil a příště to bude lepší. „Nic nekazit“ je pohodlné, ale věřím, že je nás víc, kterým to smysl nedává. Zkrátka bez snílků, bláznů, vizionářů a lidí se srdcem na dlani bychom ještě dnes lezli po stromech. Howg.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *