Přípravka – kde, kdo, kdy, jak, s kým, proč, nač. . .

Zdá se vám ten titulek složitý? Divný? Nepochopitelný? No tak to si nyní přečtěte pár řádků a možná ho pochopíte. . .možná je to jen můj pocit toho, že se potřebuji vypsat, jak už to u Kouby bývá 🙂

Kolik dětí máme po letošním náboru v přípravce, to již asi všichni víte, ano nějakých 75 se jich sešlo, což je úžasné číslo a až trochu nepochopitelné, kde se vlastně ty děti vzaly. Ale samozřejmě nepochopitelné příjemně, protože je to skvělé…Tak a tím skvělé končí téměř veškerá sranda! Samozřejmě je to také starost a není zrovna malá, ale opět říkám, příjemná starost a to pro nás pro všechny v klubu. Zařídit prostory tréninků, časy tréninků, zařídit trenéry, rozdělit skupiny, přerozdělit skupiny, vytisknou milión papírů seznamů 🙂 Všichni, kdo se kolem přípravky točil, tak ví, že jsme zkusili udělat dvě skupiny dětí, které ale prostě a jasně byly moc velké. Chtěli jsme všem vyjít vstříc tím, že budeme děti trénovat my hráči “Á” týmu a že nás prostě budou znát, ale upřímně říkám, že to bylo nadále neprůchodné. Volba mezi tím, že se něco naučí a tím, že nás uvidí, byla prostě jasná. Proto přišlo rozdělení na skupiny tři a návrat trenéra, který působí u nás v klubu opravdu hodně dlouho a má tolika zkušeností, že by to mohl učit nás všechny dohromady. Já osobně jsem za tři skupiny strašně moc rád. Pokoušeli jsme se to rozdělit tak nějak podle výkonnosti, ale také podle věku a samozřejmě podle citu. Věděl jsem, že bude problém u dětí, které již loni chodily, protože jsou na něco zvyklé, ale vím, že se zase jednou uvidíme a tak jsem zůstal relativně v klidu. Já s Lukášem Linhartem jsem totiž zůstal u té výstupní přípravky, která je meziskokem mezi hraním si a opravdovým hraním! To znamená jediné, všechny tyto dětičky dorazí zase opět k nám a to jestli to bude za měsíc, za dva či za půl roku, to záleží jen na nich a jejích tréninkové píli! Já osobně se bude chodit koukat i na ostatní skupiny, takže o ně nepřijdu 🙂 Již 2x jsem dětičky rozděloval a ještěže jsem to vždy dělal o víkendu, žádná sranda, ale rodiče chápu, mají to také složité, protože s tím mám již i svou vlastní zkušenost. Vlastně chápu i ty dětičky, jen musí už nyní20140919_153241 pochopit, že s Houškou, Kašou, Vyoralem a Linhartem nebudou trávit svou celou basketbalovou kariéru a že přijde den, kdy budou muset jít dál a já vím, že to dál znamená stejné dobré jako u nás!

Nějak ty dětičky člověk nebere jako “kus”, ale dá se říct, že si na ně člověk hodně rychle zvyká a tak nějak cítí, že ten život žije s nimi. Vím, že je neučíme jenom driblovat do míče, házet na koš atd, ale snažíme se jim předávat i něco jiného, naučit je troše povinností a možná tak trochu šlapeme rodičům do výchovy, ale je to jen taková ta jedna stránka, za kterou jsou i rodiče rádi 🙂 Sběrem víček učíme děti i pomáhat, aby věděly, že jsou na světě i děti, kterým takovou maličkostí mohou pomoci, protože oni třeba sportovat nemohou a potřebují úplně odlišnou péči. Loňské děti se toto náramně naučily a tak na to letos opět najíždíme a je to skvělé. Je dobré s dětmi mluvit o všem (v nějaké míře pro ně pochopitelné).  Proto pro všechno mě poté mrzí, že slyším my nechceme tam, či tam. Nás kluk končí, protože se mu to najednou z jistých nelíbí. Mě osobně to hrozně mrzí, protože vím, že se snažím-e vyjít všem vstříc, jak to je jde…

Včera jsem se bavil s Bobem Landou o tom, kdy je rodič spokojený s trenérem. Když trenér křičí, je to špatně, když je trenér hodný, je to také špatné, když trenér dává dětem zabrat, je to špatně, když toho dělají málo, také špatně. A tak jsme si oba řekli, že trenér sám sobě musí věřit, že to dělá dobře a stát si za tím, protože rodič je prostě rodič, to znám 🙂 Máte to jak u hráče, když ví, že pro úspěch dělá vše, má sám před sebou čisté svědomí a to je mnohdy to nejdůležitější a občas i jediné, co mu zůstane…

Jsem rád, že jste s námi, jsem rád, že se můžeme zlobit s tolika dětmi a vím, že se dá vše vždy nějak vyřešit a vysvětlit. Hezký den a sportujte 🙂