Respekt, hrdost, chybějící radost a poděkování

Hezký den, musím se přiznat, že zažívám dny, které jsem si nedovedl vůbec představit a myslel jsem si, že u nás se toto v této době vůbec stát nemůže. Zvláštní pocit pro nás pro všechny a musím říci, že se mi poslední dny párkrát stalo, že jsem se zastavil a přemýšlel, jestli je to vůbec pravda. Jestli to všechno není jen nějaká fikce a opravdu není. .  .

Je to pár dnů, kdy jsme si ještě dělali z tohoto viru legraci, že to nic není, že se nic neděje, že je to lehčí hřipka atd., ale tady se nyní děje něco úplně jiného. V Děčíně se objevil první případ této nemoci a já osobně jsem si říkal, že to snad nemůže být až tak blízko, že ta pravděpodobnost je opravdu nízká, ještě u člověka, kterého znáte, prostě celé nějaké zvláštní. Když člověk vyjel za hranice města, tak hned poslouchal poznámky a tak nějak to všichni brali na lehkou váhu, vždyť ono je to až v Číně…Jenže ta situace se tak rychle mění, že si to nikdo z nás asi nedovedl představit. Seděli jsme tenkrát v hospodě v Chomutově a povídali si o tom, co může přijít, jak se tomu dá vyvarovat a sami jsme si uvědomili, že to prostě asi nejde…Jenže já opravdu nevěřil, že to může dojít až takhle daleko, vždyť to je opravdu jako film a ne zrovna ten pozitivní, na který bych se rád díval…

Jsem tomu blízko a už celkem dlouho a proto jsem poslední týdny říkal, ať k této situaci máme respekt, který nám může pomoci do budoucna. Popravdě řeknu, že jsem kolem sebe neměl moc lidí, kteří přemýšleli podobně, ale jejich procento se spolu s vývojem rapidně měnilo a stále mění… I já sám jsem byl na začátku minulého týdne v Tescu a viděl tam paní v roušce a musím si říct, že byla první, kterou jsem viděl a přiznávám, byl to zvláštní pocit. V Praze je to normální i jindy, ale u nás v Děčíně to je jiné. Přišel jsem domů a hned to vyprávěl, jak kdyby to měl být nějaký zážitek či něco jiného. Jenže mi také otevřelo oči ještě více, že se opravdu děje něco víc, než si dokážeme představit. Postupem času a každým dnem bylo více a více doporučení, zákazů, výzev, proseb atd. a bylo mi jasné, že jde do tuhého.

Začínaly se rušit akce, soutěže, představení, přestalo se chodit do školy, školek, teď už i na úřady, zavírají se továrny, nemáme zbytečně vycházet, všichni nosíme roušky a hlavně si všichni neskutečně pomáháme!

Přesně tady se ukazuje, že nejsme jen rozhádaný národ kvůli prezidentovi či premiérovi, ale že jsme lidé, kteří spolu žijí a v tuto chvíli na toto zapomínají a hlavně je to asi ani nezajímá. Chtějí jen někoho, kdo jim v této situaci dokáže pomoc a pod tou pomocí si může představit cokoliv. Selhal stát kvůli rouškám? No pravděpodobně ano…Ale může za to jen ten stát? Sám teď na městě vidím, jak je vše složité a to jsem si to představoval úplně jinak… ale nechci nikoho omlouvat…

Když vidím všechny ty doktory, sestřičky, prodavačky, učitelky, řidiče, policisty a všechny ostatní, kteří nám bez roušek pomáhají, tak je mi z toho smutno. A co se stalo? Všichni se jim nyní snaží pomoci, neremcají a pomáhají. U nás v Děčíně šijí roušky, vozí jim pizzy, dávají kafe zadarmo, prostě se jim snaží pomoc v jejich nelehkém boji, protože oni jsou opravdu u toho. Je to pořád tak, že my se můžeme schovat, ale na nich to všechno záleží. Oni jsou v první linii toho všeho a proto jsem za všechny tyto pomoci vděčný. Vždycky si pročítám internet a kolikrát se mi vlévají slzy do očí, jsem v tomhle hrozný, ale život mě naučil, že slzy nejsou ostuda. Toto jsou totiž slzy hrdosti na to, jací dokážeme být.

Všichni tito lidé jsou důvodem, proč jsem u nás na zahradě vztyčil vlajku ČR. Ještě když jsem reprezentoval ČR v basketu, tak byl pro mě vždy největším zážitkem stát na palubovce a poslouchat a především i zpívat naší státní hymnu. Cítil jsem vždy neskutečnou hrdost, že mohu bojovat za naší zem, že mohu nosit lvíčka na prsou. Dle mého všichni ti výše vyjmenovaní lidé to berou podobně, cítí, že je to jejich životní úděl, že mají bojovat za nás za všechny, že oni jsou ti, kteří mají lvíčka na prsou pořád a mnohem důležitějšího, než jsem měl já…Oni všichni jsou ti, kterým bychom měli vzdávat hold a kteří si to jednoznačně zaslouží. A ta vlajka je můj hold všem těmto lidem. Když se podívám z okna, vidím jí a vždy si uvědomím, že někdo někde bojuje za nás, za mě, za moje děti, za nás za všechny a bojuje i když by se mohl schovat, stejně jako to dělá většina z nás a to nemyslím zle. I dnes, až si sednu na terasu, tak si to opět uvědomím a i když vím, že je to jen symbolika, tak pro mě opravdu důležitá… Kluci mi nejdřív říkali, ať jim ji nechám, že půjdou fandit na nějaký zápas až bude hrát ČR, ale když jsem jim to vše vysvětlil, tak mi ji pomáhali vztyčit a já už ji jen tak nesundám! Ještě jednou děkuji všem těmto lidem a upřímně jsem jim vděčný za vše, co pro nás dělají!

Toto vše byl i důvod k založení skupiny na fcb, do které se určitě přidejte!  Děčín společně pomáhá. 

Uvědomil jsem si i spoustu dalších věcí…

Poslední rok a půl jsem v jednom kole, popravdě řečeno v brutálním a i přesto, že mě vše neskutečně baví, tak právě nyní si uvědomuji, co mi chybí nejvíce. DOMOV… být doma, v klidu, pohrát si s klukama, být na zahradě, podebatit, plánovat, budovat a vlastně má čas i to zrealizovat… Je to zvláštní, ale možná i toto nás může dát trochu do pozoru s tím, že máme zpomalit. Že se nemáme hnát za vším, že si nemusíme nic dokazovat, že se nemusí rozdat na všechny strany, že také máme myslet na sebe a být tak trochu sobci. Za ten rok a půl se v mém životě stalo spoustu věcí, některé byly skvělé, některé naopak, ale naštěstí mám jednu vlastnost, že ty špatné brzy zapomínám a uchovávám si jen to dobré. Věřím, že tato situace mi ukáže novou cestu, která povede stejným směrem, akorát půjdu normálně po jednotlivých schodech a nebudu skákat po třech, což byl poslední rok dost častý jev…

Co basket?

Ty jo, to je také šílené… Včera nám zrušili ligu…nevěřil jsem, že se něčeho takového dočkám…Nám se letos moc nedařilo, ale Válečník pořád bojoval a rozhodně bych nechtěl končit takto. Je to zvláštní… Má se ještě debatovat o tom, jestli bude nějaký vítěz, ale je to potřeba? Není to vítězství letos někde jinde? A hlavně celkem v nedohlednu…

S mládeží jsme měli skvěle našlápnuto. Pohybuji se v kategoriích U11, U12, U13 a všichni se blížili k Národnímu finále, což pro ně byla celosezónní motivace a najednou je toto všechno pryč…To je věc, která mě trápí, protože těm dětem je to prostě složité vysvětlit…Netrénujeme, neděláme nic a chápu lidi, kteří jsou v paneláku a nemohou nic. Věřím, že brzy bude situace, kdy si prostě půjdeme zablbnout a zase se společně radovat…

A můj basket mě teď trochu straší… Celou sezónu jdeme s Chomutovem za postupem do 1.ligy, neprohráli jsme rok a půl a najednou přerušeno a uvidímme, co dál… Upřímně si nedovedu představit, že bych příští rok hrál ještě II.ligu, motivace postoupit a zahrát si první ligu byla velká a nerad bych o toto přišel… I když respektuji, že jsou věci, které člověk neovlivní…Tohle vyřešit bude ještě oříšek…

To je vše… opatrujte se, respektujte se, respektujte své okolí a mysleme na to, že v tom všem nejsme sami…

Přeji všem hodně síly, energie, klidu a zdraví

Kouba

#kbzivot

#spolecnetozvladneme

#decinpomaha

One thought on “Respekt, hrdost, chybějící radost a poděkování

  1. Pane Koubo, píšete,že za slzy se nemá nikdo stydět.Četla jsem,sundavala brýle,utírala oči.Jak jste velký výškou, tak jste i velký duší.Máme kus rodiny v Lombardii,museli jsme se vrátit do Děčína.Už to byl velký risk tam zůstávat v našem věku. Jsme v povinné karanténě a mladí sousedé a přátelé na nás nezapomínají.A to nám připomíná mentalitu italů a těší nás to,že náš národ to také umí. Není lhostejný a pomáhá.Trneme strachem,jak to budou v Itálii zvládat.Jak to tam bude zvládat dcera s vnukem,jejich přátele,sousedé.Máme to tam moc rádi za to, jak se ve většině k sobě chovají,jaký mají respekt mezi generacemi. A teď jsme se jim začali podobat. Bravo! Snad to celosvětové zlo v podobě viru vezme lidstvo jako velké ponaučeni a varovný prst,že život je jen jeden a nenahraditelný!!! Držím nám, vám, všem sílu, přeji zdraví a víru,že to zvládneme! Velký díky za Vaše vyznání.Srdečně Zlata

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *