Nábor, který si budu pamatovat

Hezký den, jak určitě všichni víte, tak dnes u nás na basketu proběhl nábor nových dětiček. Byl to nábor jako každý jiný, možná malá změna byla v plakátu, který byl letos hodně veselý a povedený a také možná v tom, že jsme brali jen ty nejmenší dětičky, ale jinak takový normální nábor dětí.

Teda dlouhou dobu jsem si to říkal, zapisoval si, koukal koho si to vezmu k sobě, koho kam dáme, kdo jak se jmenuje, komu je kolik let a sledoval nadšení dětí, které byly v jednom kole. Bylo to opravdu bezva, ale v jednu chvíli se stalo něco, co jsem nečekal a možná když teď o tom zpětně přemýšlím, tak se cítím sám k sobě tak nějak zvláštně, že má první reakce byla vlastně “ty jóóóó” .

Abych vám to již konečně řekl, sleduju dětičky, jak si tak společně dovádějí, užívají a najednou běží kolem klučina, který nemá ručičku, teda má, ale ne celou. Musím se přiznat, že jsem chviličku zůstal stát a sledoval…sledoval jsem tu jeho radost, sledoval jsem to, jak to všechno úžasně zvládá, sledoval jsem, jak je do všeho zapálený, jak mu to jde, jak řádí, lítá, běhá, směje se. Byl 100% jeden z těch velice aktivních na tomto náboru a to se tam vlastně téměř přišel jen podívat, protože mu je pouhých pět let. Stál jsem tam, koukal a najednou jsem ucítil, že se mi zamlžují oči, normálně mě ten klučina dojal a to jako bacha! Říkám Kouťákovi, sorry jako! Vidíš to, jak je úžasnej? Jak si s ničím neláme hlavu, že vezme míč, hodí ho na koš a dá? Sakra! Bylo to tak strašně moc krásný, veselý a přitom by to mohlo být smutné, ale ono vlastně ani nemůže!

Po chvíli najednou tenhle tejpek přijde a řekne: “trenére, potřebuju čůrat” a já si říkám, vždyť je tu dalších 6 trenérů, proč já, kterej kvůli tobě málem bulel? Odpovím, co? No jasně, jdeme! Přiznám se, že jsem nevěděl, jestli mám pomáhat nebo nemám, co dělat či nedělat, ale démon je suverén, prostě nepotřebuju pomoct, já sem tady a ty trenére klidně jdi! Po dalších 10ti minutách se ozývá znova : Trenére??? Můžeš porovnat ty kloboučky? Je to celé rozházené! Jasně kámo, zařídíme! Neskutečné a ještě teď se usmívám… 🙂

Nikdy bych si nepředstavil, že se na tréninku dětí dostanu do takové emoční horské dráhy a že takto malý človíček dokáže takto velké věci. Já bych mu chtěl tímto poděkovat…On to vědět nebude, ale třeba jednou, za dva, tři, čtyři roky si to přečte a bude vědět, že zase jednomu bláznovi otevřel oči a že není vše tak šedivé, ale že to šedivé může být vlastně tak trochu růžové. Vše je jen o tom, jak věci bereme, ne jaké jsou a jak můžou bolet, otravovat či někomu překážet, je to jen o tom, jak je vezmeme my a ukážeme světu, že vše jde, když se chce…! Kámo, držím ti palce, protože už teď sis Jakuba Houšku neskutečně získal!

#15

#matosmysl