Trenér

Vždycky si říkám, že mám obrovské štěstí, že dělám práci, která mě baví, která baví lidi kolem nás, ve které si mohu plnit své sny, jít příkladem, pomáhat. Postupem času vám tato práce přidává i další věci a tou jednou je třeba ta trenéřina. Pamatuji si ještě na Chomutov, kdy jsem chodil pomáhat na tréninky přípravky a to jsem ještě o basketu téměř nic nevěděl 🙂 Ale ono mě to celkem bavilo, už v tom mladém věku to bylo fajn a už v té době jsem se nebránil a pomáhal. Když jsem přišel do Děčína, tak jsem se tenkrát přifařil k Bobovi a pomáhal mu s kluky, kteří se nyní stávají našimi asistenty. Kteří vás do nedávna zdravili “Dobrý den” a kterým jste třeba i nějakým svým způsobem šel tím příkladem. Tak nějak si říkám, že už v té době, jsme těm klukům dokázali vysvětlit, co jim ten sport může jednou dát, samozřejmě i vzít, ale bylo více toho pozitivního a na to negativní jsme vůbec nemysleli.

Proč to říkám? Spousta kluků této generace nyní funguje kolem klubu, ať už chtějí pískat, ať už sedí za stolkem při zápasech, ať vytírají podlahu a nebo nyní začínají trénovat děti. Zůstali u sportu, zůstali u basketu, který měli rádi, který i třeba přes zranění dál nemohli hrát a nebo na to prostě už neměli. Vždycky jsme jim říkali, že těch sťastných je opravdu málo, ale že sport jim může dát mnohem více. Jsem rád, že to pochopili a nyní mohou něco z té svojí kariéry předat dál…a třeba i tuto myšlenku. Vždycky se říká, že je skvělé mít v klubu odchovance, že je skvělé, když v týmu hrají tváře, ke kterým máte nějaký bližší vztah, než je jedna či dvě sezóny a tak je to ve všem. To samé platí o holkách, kterých je v tomto procesu nyní také hodně.

Já si předevčírem prohlížel fotky ze zápasu U12 a tak nějak mě to trochu více zasáhlo, či jsem si uvědomil, že ta trenéřina je vážně fajn. Samozřejmě je vše o povaze, nátuře, myšlenkách, o té vaší vizi a když jí sdílí i lidé kolem vás, tak je poté vše hned jednodušší. Ale celkově jsem si říkal, že se u nás za poslední roky udělalo obrovský kus práce a člověk když vidí posun, tak je to prima. Když si uvědomím, kolik dětí je nyní v našem klubu, tak si říkám, že to má smysl. Máme letos obsazené vše, co se dá a především spodní kategorie nám praskají ve švech. Někdy je to těžké, protože každý chce hrát a tak člověku nezbývá nic jiného, než to celé přesouvat sem a tam a dávat do kupy tak, aby všichni byli spokojení. A samozřejmostí je, že někdy nejsou, teda děti ano, ale rodiče to chápou jinak 🙂 Protože to jejich dítko je přece hned nejlepší, nezlobí, je pozorné a zaslouží si hrát prim 🙂 Jenže! Já narazil na skupinu rodičů, kteří se v implantovali do té naší myšlenky, kteří pochopili, že nám jde o vývoj dětí nejen v basketu, ale o vývoj celkový a o to víc to pak člověka baví. Je to tak, že člověk vychovává děti, ale oni se k tomu pak postupně přidají i rodiče a to je skvělé.

Zasáhlo mě to i díky tomu, že jsem viděl fotku, na které byli dva bývalí spoluhráči, kteří se tomu nyní věnují. Když si vzpomenu na první Koubasket kemp, kde jsme válčili se Sokym a Holanďákem, když vidím kolik nás hráčů z Áčka trénuje, či vypomáhá. Je to bezva a ta cesta za to stojí.

Nevím, zda budu někdy schopen trénovat třeba U18, i když je fakt, že ty choutky jít výš již začínám mít, ale myslím, že to je vždy o čase, o vývoji, o tom, co od toho očekáváte a mě prozatím baví ta radost dětí, která je bezprostřední, která ukazuje tu zábavu ze sportu. Ukazuje, jak je dětem jedno jestli dokáží vyhrát vše, nebo jim stačí vyhrát malý úsek, jeden zápas, jednu čtvrtinu. Vždycky se snažím dát je na vlnu toho, aby je to bavilo a to si myslím, že je v jejich věku to nejdůležitější. Pamatuji si, když jsem byl malý a zkoušel různé sporty, tak jsem pořád něco musel a proto se řídím myšlenkou, že by děti neměli muset, ale že by všichni měli chtít…Chtít být dobrý, ne že musím vyhrát zápas, ale že se mi povede třeba přihrávka, změna směru, střela, zisk, že zafandím kamarádovi, kterému se toto vše povedlo, že se nebudu smát soupeři, který je v něčem horší, nebudu nikomu nadávat a jen si to užívat.

Uvidíme, kam až mě ta trenérská cesta dovede, zatím je to prima zábava, která může být po konci kariéry to, co člověka udrží, ale člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane. Já jen doufám, že ten vítr nebude takový, jako je teď venku, protože to bych začal trénovat asi fotbal :-)))

Mějte se pěkně, sportujte, respektujte trenéry a někdy také popřemýšlejte o tom, čím můžete přispět a pomoc jako  rodič! Fajn den a pozor, ať vám něco nespadne na hlavu 🙂

#15