Jednou si dole jednou nahoře . . .

Stále více si člověk uvědomuje, že my opravdu nejsme ti, kteří naše životy řídí, nemůžeme si být ničím jisti a už vůbec si nemůžeme nic plánovat, protože když se nad tím zamyslím, tak vidím, že člověk je jen konzument něčeho, co mu život nabízí a co je možná již někde dávno napsané. Zní to divné? Mě osobně už to divné nepřijde. Říkal jsem, že tato sezóna je jiná, že je téměř vše jinak a že si chci jít za svým snem, který bych si prostě chtěl splnit, jak pro sebe, tak pro všechny kolem, ale musím si přiznat, že hlavně pro sebe 🙂 Jsem sobec? Nene, jen si chci udělat radost a vím, že když si udělám radost já, bude mít radost i spoustu lidí kolem. ALE! Jiná byla a je i kvůli mým zraněním či nemocem, že se mi vše vyhýbalo, že jsem se možná potuloval na vlně nějaké dobré karmy, která to třeba nechtěla nedopustila a ejhle…první zápas a hned to přišlo. Nechápal jsem proč, jestli je to opět kvůli tomu, že se pohybuji někde na vrcholu něčeho, protože ten pocit jsem vždy měl, že mě vždy chtělo něco trochu zbrzdit a prostě jsem si říkal, že je to v… :)Mé myšlenky před týdnem, když se to stalo, bych moc lidem nepřál, to jak uvnitř Jakuba proběhl blesk s informací, že je možná konec, že to není naražený prst, ale něco, co jsem nezažil a nevěděl. Bylo mi hrozně a docela dlouho jsem to v masérně musel rozdýchávat, než jsem byl schopen se vrátit, nakonec se to ještě povedlo a já dostal opět nový impulz, jak už to u mě bývá.

20150405_210206

první a poslední sádra

Nejhorší jsou obavy o to, co vám řeknou doktoři, co vám dovolí a co zakáží a večerní info z DC nemocnice nebylo zrovna valné a délka léčby také ne. Měli jsme to celé vymyšlené, že to prostě nějak půjde, ale nakonec bylo vše úplně jiné. Je skvělé, že v těchto případech drží lidé a kluby při sobě a bylo nám doporučeno, ať navštívíme pana doktora Keberleho ve specializovaném ústavu chirurgie ruky  ve Vysokém nad Jizerou. Musím se přiznat, že jsem do této doby o tomto místě neslyšel, což mě až zarazilo, ale na druhou vlastně hrozně potěšilo 🙂 S Lukášem Houserem, který za tím vším stál, jsme na nic nečekali a v úterý se tak vydali na naší misi. Pak už to šlo všechno hrozně rychle. Příjezd, konzultace s panem doktorem, ten dal na výběr dvě možnosti, o kterých nebylo moc co přemýšlet a odpoledne sál, rovnání a šroubování. Neskutečná profesionalita všech, až jsem nevěřil, že něco takového může být. Nechci nikoho hanit, nebo něco podobného, protože nám lékaři vycházejí opravdu vstříc, ale to, co jsem zažil tam, to byl příklad přístupu, který by se měl někam zapsat. udělat z něj modelový příklad. Člověk přijede zmatený, nic nemá, nic neví, neví co bude a tamní personál vás dokáže nahodit na vlnu pozitiva, na vlnu toho, že se vlastně nic neděje, že je vše v pořádku a že vy jste ten, o kterého tam jde. Všichni se na všechny usmívají, každému vycházejí vstříc, jak nejlépe dovedou a neslyšíte jediné jen náznakem negativní slovo, nebo “bohužel to nejde”. Na oddělení, kam přijdete bez ničeho by vám snad půjčili  i peníze, protože ví, že potřebuje pomoc, prostě neskutečné a když jsem druhý den odjížděl, říkal jsem paní sekretářce, že děkuju, že ten den byl příjemný, že ten den tam byl něco, čemu bych asi z vyprávění nevěřil.

20150408_113010-1

2 šroubečky, které udrží vše 🙂

Nakonec tedy dva šroubečky v prstu, které mi dovolí již brzy hrát. Ve středu po obědě propuštěn a rychlý odjezd do Ostravy, abych mohl být s kluky alespoň na střídačce a to vám tedy povím, to zase byly nervy 🙂 Stihli jsme to akorát a já ještě s oranžovou rukou od desifekce jem pomalu na chvíli zase zapomínal, že mi něco je… Věřím, že teď to již ale kluci zvládnout a já se budu moci brzy plnohodnotně připojit a jít si za tím snem, který mám před očima. Prst se mi každým dnem lepší a mám ten svůj bláznivý pocit, že bych se dnes nejradši převlékl a vletěl si zablbnou na palubovku 🙂 Ještěže mám kolem sebe rozumné lidi, kteří mi třeba i ten dres schovají, jak mi včera naše Káťa zdůraznila 🙂 🙂

Už cvičíme...

Už cvičíme…

Možná chápete, jak může být člověk jednou dole a jednou nahoře. V minulém týdnu jsem opět zažil tolika emočních situací, že by se z toho člověk zbláznil. Nejdříve, že je konec, potom obavy z toho jestli bude fungovat náš nápad a nakonec dobrý pocit, že mi někdo dokáže pomoci a já se budu moci na play off vrátit. Takže nyní již “jen” zvládnout dnešní zápas, i když to může být opět ošemetné, ale kluci mají hlavy dobře nastavené a potom se prostě začít připravovat s klukama, abych si zvykl úplně. Moc se těším, těším se, že jim zase budu moci pomoct a že se z těch dolních pater dokáži opět vyhrabat hodně vysoko….

PS: na dnešek se moc těším a asi ten dres budu hledat … 🙂 🙂