Lucka Šafářová: „Je to sport a spousta rodičů na to občas zapomíná“

Rozhovor s Luckou Šafářovou vznikal hned po turnaji Prague Open, který s přehledem vyhrála, ale jelikož jsme my sportovci celkem dost vytížení a Lucka tuplem, nějak jsme si ten čas pořád hledali. Nakonec jsme ho konečně našli a domluvili se i na tom, že jeho obsah necháme stejný, jako měl být v červnu, tak jsme tak učinili a proto se dozvíte i otázky, které třeba byly více aktuální v tom červnu, ale myslím si, že i přesto jsou hodně zajímavé a ukazuje to, jaká Lucka je a že je opravdu velký člověk a sportovec. Moc jí děkuji za rozhovor a jelikož přijala mé pozvání do Děčína, tak doufám, že se nám to někdy při nějaké akci povede(třeba zrovna charitativní) a i vy všichni budete moci poznat tuto skvělou tenistku….

Začnu hned otázkou, která byla v Česku během června na pořadu dne… Co ty a povodně? Zasáhly nějak tebe či tvé blízké?

Povodně mě naštěstí osobně nezasáhly, moje rodina je na Moravě a tam je to nepostihlo. Bylo to pro mě ale stejně šokující, vidět, co se doma děje. Nemohla jsem uvěřit, co se stalo s Spartou, kde jsem ještě před 14dny hrála finále. Pak vidět fotky, jak je pod vodou celý areál bylo strašné. Je mi líto, lidí, které povodně zasáhly a doufám, že se k dnešnímu datu už většina vrátila do pořádku.

Jaké to pro tebe je, když si v cizině(na turnajích) a vlastně jen sleduješ, co se v Čr dělo…?

České zprávy, teda spíš noviny sleduji skoro denně ze zahraničí. Ráda se dozvídám, co je doma nového. Pokud jsou to špatné zprávy jako třeba povodně, tak se to nesleduje vůbec lehce.

Na konci května si odehrála domácí turnaj na Spartě a následující týden byly celé tamní kurty pod vodou…Jaké si z toho měla pocity?

Pocity to byly hrozné. Nemohla jsem tomu nejdřív vůbec uvěřit.

My v Děčíně jsme odhodili míč a šli pomáhat. Co ty? Neměla jsi také nutkání zahodit raketu a raději jít nějak pomoci?

Když jsem viděla fotky ze Sparty, jak tam lidé uklízí po povodních, tak jsem si říkala, že být doma, tak bych se klidně přidala. Ráda pomůžu, když je to v mých silách.

Jsi jedna z nejlepších tenistek na světě. Jak moc si musela tenisu obětovat?

Od 3let mě táta vedl k tenisu a měla jsem přísnou disciplínu. Po škole jsem nemohla s kamarády ven, ale na tréninky. Žádné letní tábory, nebo školy v přírodě. Od 4.třídy základní školy jsem už měla individuální studijní plán a nechodila normálně do třídy, ale věnovala vše tenisu. Celkově asi takové to hravé mládí jsem obětovala, ale na tenise mě to bavilo, nevadilo mi to. Od 14let jsem už byla celý týden v Prostějově, v tenisovém centru a domů jezdila jen na víkendy.

Jak často vlastně tenisté trénují? Je to hodně i o cestování, je v sezóně vůbec čas pořádně zatrénovat?

Sezóna tenistů je dlouhá. Pro ty nejlepší začíná v lednu v Austrálii a končí začátkem listopadu. Přesouváme se postupně po celém světě. Záleží na každém, co zvolí za turnajový program, ale většinou jsme doma spíše na návštěvu. 🙂 Je to hodně kočovný život, ale také velmi zajímavý. Jako každá práce má své výhody i nevýhody.

Kdy si s tenisem začala a kdy tě začali obletovat manažeři a říkat ti, že bys mohla být jednou tak dobrá, jak právě jsi?

Mě přivedl k tenisu táta. Už i sestra hrávala tenis a táta měl sen, že chce mít ze mě světovou tenistku, takže mi dal do ruky raketu už ve 3letech. Byla jsem vždy nejlepší v ročníku a když mě bylo kolem těch 14let, nabídl mi pan Černošek manažerskou smlouvu a začal se o mě starat. Dal mi šanci a podmínky stát se světovou tenistkou. Byla jsem Top10 v juniorech a tam se o mě začaly zajímat i jiné agentury. Pak jsem se však vážně zranila se zády a nevypadalo to moc dobře. Naštěstí jsem se z toho dostala, ale zranění mě trápily velmi často. Postupně jsem se pak přes malé turnaje dostala do kvalifikací WTA velkých turnajů a v Portugalsku jeden vyhrála. Tam jsem se poprvé dostala do první světové 100vky a už se tam 8let držím.

Jeden týden jsi na „ menším“ turnaji v Praze a další na „mega“ turnaji v Paříží…Kdybys tyto dva světy měla porovnat, jak moc se liší? Je to již podobné, nebo je to stále hodně a hodně odlišné?

Grand Slamy jsou obrovské akce, kde je velká spousta lidí a je na nich strašně rušno. Pro nás jsou to 4 nejdůležitější akce, takže jsou všichni hodně nervózní, pobíhá tam spousta sponzorů a člověk tam má asi největší motivaci zúročit svou práci. Mají své kouzlo, chodí na ně nejvíce lidí a tradice je cítit všude kolem především ve Wimbledonu. Praha je malý klidný turnaj, kde je vždy příjemná přátelská atmosféra. Navíc je to jediný turnaj doma, takže tam hraji opravdu moc ráda. Já jsem spíš klidnější člověk, takže můžu říct, že se lépe cítím na Spartě. 🙂

Když za tebou přijdou rodiče dětí a zeptají se tě, v kolika letech bys doporučila dát dítě na tenis… V kolika by to bylo? Platí, že čím dřív, tím líp?

Já si myslím, že kolem toho šestého roku je to ideální. Hlavní je, aby to ty děti bavilo a přinášelo jim to radost. Je to sport a spousta rodičů na to občas zapomíná.

Budeš jednou předávat svůj tenisový um i svým dětem, nebo jim raději doporučíš jiný sport? 🙂

Já bych své děti chtěla tenis určitě naučit, ale nechtěla bych z nich mít profesionální hráče. Tenis je krásný sport, ale na téhle úrovni se mu musí hodně obětovat a pro své děti bych to asi nechtěla. Když by je to však mělo hodně bavit, nebránila bych jim.

Na tvém fcb profilu máš uveden jako jeden z tvých zájmů i  basketbal.  Jakou máš spojitost s basketbalem? Koníček? Nebo doplňkový sport?

Basket mě baví jako sport. Jak ho hrát, tak se na něj koukat. Nesleduji vyloženě naši, nebo cizí ligu, ale když mám šanci ráda se jdu podívat. Třeba v Miami jsem se byla několikrát podívat na Miami Heat.

Co ty a charita? Vstupuješ do různých projektů, nadací, či něčeho podobného, jak to u známých sportovců bývá?

Po turnajích se zúčastňuji občas charitativních akcí, ale doma nejsem součástí žádné charity zatím. Momentálně uvažuji o adopci dítěte z Afriky na dálku. Člověk posílá nějaké finance konkrétnímu dítěti a komunikuje s ním přes dopisy, kupuje mi učebnice a jídlo, pomáhá mu ke vzdělání, protože rodiče tu možnost nemají. To mě hodně láká, protože vím, že konkrétně tomu dítěti pomáhám a jak.

Poslední  otázka.. Byla jsi někdy v Děčíně? Pokud ne, přijmi mé pozvání 🙂

V Děčíně jsem nikdy nebyla, ale děkuji za pozvání a ráda se tam někdy podívám. 🙂

——–

Lucce moc děkuji za čas, který si na rozhovor udělala a přeji hodně sportovních úspěchů a samozřejmě taktéž zdravíčko, bez kterého sportovec nemůže fungovat….

Zdroj fotek: facebook Lucky Šafářové