Pocit, který nechci už nikdy zažít . . .

7Hezký pondělní den. Tak vám povím, zase jednou víkend, na který člověk do smrti nezapomene. Člověk se těší na domácí zápas a místo něj stráví čas zápasu na kopečku v nemocnici na ambulanci. I naprosto nezaviněná srážka může někdy vést k obavám, které se sportem nemají vůbec nic společného. Musím se přiznat, že moje první myšlenky, které by asi napadly každého, nebyly moc růžové a poté, když jsem přestal cítit ruku ještě 2x horší. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a viděl jsem a cítíl, že mi ruka přicházela k sobě. I kluci mi potom říkali, že bylo vidět, jak usilovně chci ruku rozhýbat. Naštěstí se o mě všichni hned skvěle postarali a za to bych jim chtěl poděkovat. Akční scéna z vysazenými dveřmi nejspíše opět poputuje  dlouhou dobu basketbalovým prostředím a kdyby něco, tak to vymyslel náš trenér a nápad měl opravdu geniální a patří mu za to vleké díky. . 🙂 Člověk, když si to uvědomí zpětně, tak je opravdu důležité zachovat chladnou hlavu a i tohle byl jeden z příkladů…

Možná to zní divně, ale asi to pro mě bylo nakonec jednodušší(když nepočítám první minuty), než pro všechny ostatní, protože já tohle vidět, tak nevím. Já věděl, jak na tom jsem, ale spousta lidí vůbec. Člověk to vidí ve zprávách, ale netuší, že se do podobné situace může dostat také, nebo se do ní může dostat někdo vám hodně blízký a to čekání a to všechno kolem… to jsou zážitky, které doufám, že už v životě nazažiju.

Jinak nyní už se cítím dobře, jsem v pořádku a za pár dnů si zase z vesela zaházím na koš a příští sobotu se budu těšit na další domácí zápas, který už bych rád strávil v hale a né někde jinde 🙂 🙂

Ještě bych chtěl poděkovat sloužícím lekářům a sestřičkám a všem ostatním, protože byli všichni hrozně moc příjemní a hodní.A především těm, kteří mi pomohli hned na palubovce… děkuju… a děkuju i za podporu po zápase, která se mi od všech dostala!