Pro někoho samozřejmost, pro jiné velká radost

Tak nějak pořád přemýšlím, zda to sem psát či nikoliv. Ale od dob, kdy mám Marečka, přemýšlím tak nějak trochu jinak a vždycky sem píšu to, co mě nějakým způsobem zasáhne a tohle mě zasáhlo. Možná si řeknete, co je na tom, vždyť je to normální, ale ta situace až tak normální nebyla. Teda pro mě ne. V pondělí jsem si klasicky v rámci svého tréninkového plánu zašel zaplavat do bazénu, na tom nic není, ale potom jsem zažil něco, kvůli čemu stojí si opět uvědomit, že my všichni máme velké štěstí a někdo, který si to ani třeba nepřipouští, ho prostě nemá. Potkal jsem tam maminku s klučinou, který má určité problémy s pohybovým ústrojím, nevím přesně, co mu bylo, ale prostě je nějakým způsobem “postižený”. Psáno do uvozovek, protože mě se to slovo vůbec nelíbí, ale momentálně nevím, jak to lépe pojmenovat. Seděl jsem ve whirlpoolce a oni tam šli také. Klučina tedy musel s kruhem, ale to jemu očividně vůbec nevadilo, protože jakmile se dotkl vody, cítil, že je nadnášen, tak se tak neskutečně a nefalšovaně rozzářil, že tolik radosti v očích a v mimice obličeje, to už jsem opravdu dlouho neviděl. My všichni ostatní, kteří jsme tam klidně seděli a odpočívali, my si v tuto chvíli museli uvědomit, co to pro něj znamená. Pro nás je toto všechno jedna velká  SAMOZŘEJMOST, ale pro tohohle klučinu obrovská RADOST, kterou může díky jeho mamince zažívat a která je pro něj nadevše. My všichni bychom to neměli brát jen jako samozřejmost, ale musíme si uvědomit, že my máme prostě VELKÉ ŠTĚSTÍ !!!! A těm, kteří ho nemají, těm se snažit všelijakým způsobem pomáhat, či dělat nějakým způsobem radost.