Václav Reichel: “nuda je nástroj k provádění špatných věcí”

046Hezký den. Tak slibovaný rozhovor je na světě. Doporučuji uvařit si kafe, či čaj, dát si k tomu něco sladkého a pustit se do čtení 🙂 rozhovor se vztahuje k naší spolupráci s dětským domovem v Krupce, kde jsme našli spoustu kamarádů a spoustu fanoušků, kteří nás navštěvují na zápasech. Já mám k tomuto dětskému domovu i trochu jiný vztah, protože v mé rodině žije někdo, kdo z tohoto domova pochází a proto vím, že takové zařízení jsou opravdu přínosná a vždy jsem  k nim choval jakousi náklonost. Moje babička s dědou si takto osvojili mého strejdu a vlastně tak dostal šanci na nový život, který bezpodmínečně využívá a co hlavně, je skvělým člověkem, od kterého by se spousta lidí mohla učit. Vy si přečtěte, jak to v takovém domově chodí, kdo v něm vlastně musí být, jaký vztah mají vychovatelé s dětičkama, ale i to, jak se dětem z Krupky vmíchal basketbal do života  a mnoho dalšího. . .

Jak dlouho se věnujete výchově dětí v Dětském domově v Krupce?
Velmi krátce, od května 2010.

Co Vás k této práci přivedlo? Jak jste se dostal k práci vychovatele?
Působil jsem 2 roky na základní škole v Krupce jako učitel. Právě do této školy chodila podsatná část dětí z dětského domova, poznal jsem, že jsou fajn, často jsem se dětí vyptával, jak to v dětském domově chodí, co mají za  akce a podobně. Čím dál častěji mě napadala myšlenka s nimi v dětském domově působit a alespoň trochu jim pomoc na cestě do budoucího samostatného života.

Co všechno vlastně vaše práce obnáší?
Poněvadž jsem ještě byl na vojně, tak mi to opravdu tu vojnu v něčem připomínalo. Samozřejmě v dobrém, bez výcviku a zbytečného drilu. Překvapilo mě, jak vše má řád, jak ho děti dodržují a jak vše do sebe zapadá. Samozřejmě bez určité organizace nemůže žádný dětský domov fungovat. Musíme se starat o děti téměř ve všem, učit se snimi, zajišťovat lékařskou péči, starat se o jejich materiální zabezpečení, řešit s nimi problémy, zpříjemňovat jim život různými akcemi atd. Je to vlastně stejné jako v rodinném životě s tím rozdílem, že v dětské domově má 1 vychovatel ve skupině 8 dětí, tudíž zajistit jim absolutní péči je téměř nemožné.

Jak vycházíte s dětmi, snažíte být spíše jejich „kamarád“ nebo to nelze a musíte být autorita?
Zajímavá otázka, jelikož jsem byl 9 let učitel, tak zkušenostmi jsem získal, že je nebezpečí, když vám děti přerostou takzvaně přes hlavu. Navíc zastávám názor, že autorita souvisí s charismem každého člověka, rozhodně si jí nelze vykřičet, nebo získat nějakými zákazy a vyhrožováním. Děti mě respektují a já respektuji je, neděláme si navzájem podrazy a panuje mezi námi pohoda. Asi jsem více kamarád s určitými hranicemi, děti mě znají a ví, co si můžou dovlit.

Naplňuje Vás tato práce?
Celkově určitě ano, ale věřte, že jsou dny, kdy si říkám, jestli to mám zapotřebí, ale doma se z toho vypovídám, potom se z toho vyspím a další den je s těmi stejnými dětmi v dětském domově parádní. Děti ode mě kritiku příjmou, myslím, že chápou, že to snimi myslíme všichni dobře. Celkově převažují, ale pozitivní pocity, hodně chodíme na výlety, na akce a hrajeme různé hry. Zastávám názor, že to je nejlepší způsob jak zahnat nudu a to je důležité. Protože nuda je nástroj k provádění špatných věcí …

Vy ale tuto práci nejspíše prožíváte i v osobním životě, protože Vaše manželka pracuje také v dětském domově, nebo se pletu? Dokážete se odprostit od životních příběhů, které zažíváte v práci? Nebo to i posléze doma společně řešíte?
Ne ne, manželka je na rodičovské dovolené, jinak pracuje jako zlatnice. V dětském domově byla jen při vaší návštěvě, poněvadž byla zvědavá a vše fotografovala. Ale ikdyž tam nepracuje, tak doma dost věcí řešíme, mnohdy má dobré názory, vidí to jako obyčejný člověk, který do toho není přímo zainteresovaný, což je pozitivní slyšet. Někdy je těžké se od toho odprostit i ve dnech volna, není to jako v jiné práci, kde za sebou zabouchnete dveře a jdete domů s čistou hlavou, vy jako sportovec o tom víte své.

Proč jsou děti  u vás v domově? Je to jen z příčin, že nemají rodiče, či i jiných?
Je to různé, ale zastávám názor, že ani jedno dítě v našem dětské domově není vlastní vinou. Nejčastější příčinou je to, že jejich rodiče dlouhodobě nepracují, podléhají alkoholu a někteří dokonce i drogám. Zajímavé je uvědomění si jednoho chlapce, který tvrdí, že je rád, že je v dětském domově, poněvadž kdyby byl doma, tak by nechodil do školy a hrozilo by, že by v tom prostředí byl také narkoman, jako jeho část rodiny … No a je to slušný kluk, který ani nekouří, letos bude dělat výuční list a hraje závodně fotbal. Ale bohužel je tu i případ, kdy děti zůstaly absolutní sirotci bez žádných příbuzných a nyní mají jen nás …

Navštěvují je rodiče?
Jen někteří, je to tak půl na půl. Mnohdy mají o děti větší zájem babičky a dědové. Děti dokážou velmi dobře rozpoznat, kdo o ně má zájem, takže když kupují dárky k Vánocům, tak na první místě jsou u některých právě ty prarodiče, což je z mého pohledu naprosto přirozené.

Máte případy osvojení dětí z dětského domova, nebo se toto stává pravdu výjmečně?

Děje se to velmi výjmečně, o nějakých případech vím, ale ta úspěšnost začlěnění dětí do rodiny je tak poloviční. Větší šance je u velmi malých dětí, ty si zvykají lépe. Ti starší si těžko najdou k nové rodině cit a na tom to často ztroskotává, navíc neradi mění své zvyky, bohužel obecně se neradi přizpůsobují.

Máte i Vy sám svoje děti? Berete je někdy do domova?
Mám dvě krásné děti, holčičku Natálku ( 4 ) a chlapečka Davídka ( 2 ). Do dětského domova je beru jen výjmečně, víte je to ošemetné. Děti z dětského domova uvidí fungující rodinu a může to v nich vyvolávat pocity lítosti. Navíc je z mého pohledu velmi nevhodné, kdybych svým dětem třeba dal nějaké sladkosti a ostatní na to koukaly, dělaly by sice, že jim to nevadí, ale uvnitř by jim to bylo líto, že oni si to sami dovolit nemůžou. Proto jsem to řešil tak, že když jsme šli jednou s mými dětmi na procházku s ostatními, tak jsem koupil tatranky pro všechny, ale samozřejmě si to nemůžu dovolovat pravidelně. Pravda je, že děti z dětského domova se mě na mé děti často ptají a přemlouvají mě k tomu, abych si je vzal občas sebou, nebráním se tomu, ale musí to být omezené, jsem placený za to, abych plnou péči věnoval dětem dětského domova.

Jak vznikla spolupráce našeho klubu s vašim domovem?
Já jsem basket hrál od 7 let asi do 14 let, ten sport já osobně mám hodně rád. Vím, že než jsem nastoupil do dětského domova, tak se předtím občas jelo na fotbal do Teplic. Děti a hlavně chlapci z toho byly nadšení, když mě napadlo, je brát na hokej do Litvínova, tak se začaly přidávat i děvčata. Přemýšlel jsem ještě nad nějakým sportem a protože jsem viděl kluky, jak se oblékají jako baskeťáci, tak jsem za nimi přišel, jestli by nechtěli jet na pořádný basket do Děčína. No a oni na to, že by to byla pecka a paráda. Poslal jsem mail vaší paní manažerce ing.Aleně Volrábové a ta reagovala, že se na naší návštěvu moc těšíte, a že nám vstupné nabídnete zdarma. Když jsme přijeli na první zápas proti Plzni, tak se nás paní manažerka ujala, rozdala dětem časopisy a reklamní tužky s logem vašeho klubu a nabídla nám, že po zápase si děti můžou s hráči popovídat a vyfotit se s nimi. No já byl z takového přijetí absolutně nadšený, co teprve děti … ! Vyhrálo se a mohli jsme to oslavit s vámi přímo na palubovce, za sebe i za děti můžu zodpovědně říci, že to byl náš největší sportovní zážitek. No a začali jsme jezdit na další zápasy. Díky vám začaly být děti hodnější, výběr na zápas jsem prováděl na základě chování nejen v dětském domově, ale i mimo něj, aby jely děti, co se dobře chovají. Můžu vzít jen 8 dětí a jezdit chtějí skutečně téměř všichni. No a po vítězném zápase se Svitavami jsem přes vaší paní manažerku nabídl vaší návštěvu u nás v dětském domově, která se posléze uskutečnila.

A jak si tuto spolupráci pochvalujete?
Velmi dobře, velmi si toho považuji. Takové jednání z vaší strany je v dnešní době málo vídané.

A co především děcka, jak jim se začal basket líbit či nelíbit?
Děti basket milují, když třeba prohrajete, tak vás litují a vůbec se na vás zato nezlobí. Naštěstí při naší přímé účasti se vždy vyhrálo ! Tak třeba jednu sobotu jsme byli u vás na zápase a v neděli ráno se skupina kluků vydala do tělocvičny a celý den hráli basket.

Co říkali na vaší návštěvu u nás na basketu?
No zápasy hodně prožívají a když jedeme po utkání domů autem, tak jsou plný zážitků a pořád se dokola vyptávají, kdy pojedeme zase.

A naopak, co říkali na tu naší u vás v domově?
To co jste předvedli u nás v dětském domově tak to předčilo veškerá očekávání. Trochu jste nám děti pobláznili, noční vychovatelky z vás musely mít radost, děti nemohly totiž dlouho usnout. Nevzali jste to formálně, to z vás vycítil úplně každý. Náš pan ředitel, který pracuje v dětském domově 20 let podle svých slov podobné nadšení u dětí v životě nezažil. Navíc jste některé kluky svými výkony i přístupem motivovali k závodnímu hraní. Lukáš Josífek už hraje za Teplice, na tréninku se už pochlubil míčem, který jste mu věnoval a podepsal. A další ,kdo se chystá začít je Daniel Hrivko, který je také velmi šikovný. Děti potřebují kladné vzory, právě takové jako jste vy.

Spolupracuje takto i s ostatními sportovními klubu tady v kraji? Jezdíte i jinam?
Jezdíme na fotbal do Teplic, kde nám také zajišťují volný vstup. Fotbalisté do našeho dětského domova jezdí každoročně popřát dětem k Vánocům. Tyto Vánoce tu byl fotbalista Pavel Verbíř a říkal, že k vám na basket, když má možnost jede také. Dále jezdíme na hokej do Litvínova, kde máme také volný vstup. No a dětem se moc líbí házená, tak vyrazíme i na házenou do Lovosic, kde nám pan manažer Petr Koubek nabídl po zápase focení s hráči a společné povídání. Znovu se potvrzuje, že u nás v republice neexistuje jen fotbal a hokej. No a když se člověk podívá, jak praská děčínská hala v základech a jak je pusto prázdno na fotbalových stadionech, tak mu dojde, že ta atmosféra je na basketbale často daleko bouřlivější. Ale jestli se má hovořit o spolupráci tak je to letitá s FK Teplice a nově s BK Děčín.

Který sport u nich vyhrává? 🙂
V pátek byl hokej v Litvínově a v sobotu basket v Děčíně, no a přišli za mnou kluci, že se zříkají účasti na hokeji, aby mohli jet na basket… Takže rozhodně basketbal ! Aktivně je baví nejvíce florbal, s kterým máme i úspěchy. Není to z mé strany žádné lichocení, je to tak. Stejně bych musel odpovědět všude a vždy. Stejně kdyby se zeptal někdo mě, tak bych musel odpovědět, že u mě to byl, je a vždy bude lední hokej. A hned po něm u mě následuje basketbal !