Všechno je jinak . . .

Je pondělí a Mára odchází do školy se svojí parťačkou, fotím si je, ať mají památku na to, že vůbec v tomto roce chodili do školy. Děláme si z toho srandu, posílám fotku babičkám, ta z Chomutova mu dokonce volá, že mu chce popřát hodně štěstí, ať mu to jde a stále ho to baví. Trochu mi to pondělí připadalo jako den před šesti roky, když šel do té školy úplně poprvé. I já se těšil, až mu po škole zavolám( nemohl jsem to vydržet až domů) a budu se ho ptát, jaké to bylo, jak si to užil a co dělali. Ano, opravdu to byla událost tohoto roku! 🙂 Zní to divně, co?

Divné to není. Divné je totiž něco úplně jiného…

Divné je to, že už jsou opět doma! Po třech dnech ve škole jsou na 14 dalších krásných jarních dní zavření doma! Ano, spadli do karantény…

Nepamatuji si, kdy mě osobně covid takto dostal. Myslím psychicky. Když si řeknu, jak moc jsem byl nadšený z fungování, které od pondělka nastalo, jak on byl v pohodě, jak byl plný energie atd. a najednou ve čtvrtek v 8:30 telefon ze školy a pane Houška, asi víte, proč voláme. Ne! Došlo mi to až po nějaké chvilce. První bylo, že se mu něco stalo, že dělají kraviny a něco se stalo. Nenapadlo mě, že se mám rozhodnout, jestli jde sám domů, nebo ho mám vyzvednout a to proto, že jeden ze spolužáků byl pozitivní na test, který přeci nefunguje, ne? Teda všichni to říkají!

Asi hodinu jsem si v kanceláři říkal, že je to vážně snad nějaká legrace, že to nemůže být pravda a snažil zjistit více informací. Ono jich ale moc nebylo. Když se ke mně dostaly, tak bylo jasné, že tyhle testy zafungovaly. Následně jsme již jen čekali na potvrzení PCR testem, který ale bylo jasné, jak vyjde. Nakonec jsme se tedy nevyhnuli uvalení celé třídy do karantény a to včetně učitelů, kteří s touto třídou přišli do styku a nejsou očkovaní.

Takže si to lehce shrnu. Děti podstupují 2x v týdnu testy. Nosí roušky ve školách, což musí být šílené. Neměly by chodit do školy ani s rýmou, natož nějak více nachlazení. Používají desinfekci při každém vstupu do školy. Chodí na obědy místo vyučovacích hodin, aby se jich náhodou více nepotkalo. Mají rotační výuku, která všem jen přidělává starosti atd atd atd. A teď? Kvůli jednomu pozitivnímu testu se stane toto… Na 14 dnů doma! Ale jako prostě DOMA! I přesto, že půjdou všichni na opakovaný test, i přesto, že ta pravděpodobnost přenosu je kvůli těm rouškám mizivá, tak i přesto budou zavření doma a zase opět na online výuce. V době, kdy se jim vrací kroužky, kdy se můžou konečně vidět s kamarády, kdy konečně mohou znovu začít žít normálně, tak jeden test zavřel několik desítek lidí DOMA!

Cítíte, že jsem naštvaný? Ano jsem… přiznávám se… a vlastně jsem rád, že ten článek píši až dnes(sobota), protože ještě včera ráno to bylo vážně špatný! Ale…člověk se samozřejmě srovná! Nejsem popírač opatření, ne nejsem a nebudu. O tom už jsem psal několikrát, ale ta opatření musí dávat logiku všude! Jaký je rozdíl mezi profi sportovcem v týmu a studentem ve třídě? Krom věku je tu ještě velká věc a tím je pozitiva jednotlivce. V profi sportu se pozitivní jedinec neřeší, odstaví se od týmu a všichni pokračují dál. Když odpadne další, tak stejně, až od nějakého počtu se to začne řešit a přichází karanténa, kterou zažil například i náš klub… Oproti tomu ve škole stačí jeden pozitivní test a šup všichni do karantény. A to i přesto, že děti nosí roušky i ve třídách. Něco je na tom zvláštního…

Pošleme je klidně na testy, opravdu s tím nemám problém, ale poté je nechme normálně žít, normálně chodit do školy a normálně sportovat, chodit na klavír, bavit se s kamarády! Pokud se tady mluví o tom, že republika nemá na některých místech koho očkovat, tak nám všem už dovolte se naočkovat. Ano, dovolte. Všem těm, co chtějí! A ano, já chci!  Nedovedu si představit, že se taková situace bude opakovat několikrát za rok, že mi po nějaké době ze školy přijde, že je nějaký můj svěřenec pozitivní a že musím také atd. I když se pravidla pro testování ve školách nyní zase změní a tato situace už snad nenastane, ale přesto…

Na závěr bych chtěl říct jednu věc a to je skvělá reakce naší bývalé paní učitelky třídní, která na nastalou situaci zareagovala emailem, kterým nás tu dojala. Nebudu řešit obsah, ale člověk si pak uvědomí, že je spoustu důležitějších věcí na světě a tím jsou například i třídní učitelé, kteří si vzpomenou i po roce, co už děti nemají… Takže ji vlastně děkuji za trochu uklidnění mé naštvané dušičky…

Vy se držte a pokuste se tomu vyhnout! A prosím! Stále s respektem!

Kouba