Brnkání na nervy . . .

Hezké dobré ráno. Tak za sebou máme druhý zápas a kdo si myslel, že to bude něco jednoduššího, tak se velmi spletl. V sobotu Válečníci zavítali do mého rodného Chomutova  ke svému druhému utkání v tomto ročníku (když počítám ty dohrané). Po středečním úspěchu nad Prostějovem si možná všeci fanoušci mysleli, že to v CV bude jen pouhá procházka růžovým sadem, ale ono tomu tak opět nebylo a kdo tam byl, tak hooodně trnul. Podobné utkání jsme tam totiž odehráli i loni, kdy jsme v poločase jasně prohrávali a nakonec jsme to horko těžko obraceli v náš prospěch. V sobotu to bylo podobné. Bohužel se nám nedařila střelba z dálky a Chomutov toho dokázal využít naprosto bravurně. Střílel s opravdu velmi dobrou úspěšností a i díky tomu, že naše obrana byla místy hodně diravá, tak nám nastřílel téměř 60 bodů za poločas, což je opravdu mega moc. Naštěstí se v druhém poločase a především v poslední čtvrtině začalo naše manko snižovat a díky velice dobré obraně,kdy jsme buď získali míč, či nutili Chomutov do těžkých střel, jsme dokázali skóre utkání obrátit a fanoušci, kteří vážili do Chomutova cestu, tak mohli být spokojení. I když tedy poslední situace, kdy na ukazateli svítilo 0,3 sekundy do konce