Trochu jiný svět

Každé ráno si říkám, kdy už bude konec, kdy už se znovu vrátíme do světa, který jsem tak miloval, který jsem každý den prožil naplno a který mě tak bavil. Ano, říkám si to i dnes, kdy na mě opět vyskočily články o tom, jak vláda bude schvalovat toto či tamto, jak přidá ještě tuto restrikci, jak zakáže další činnost atd.

Víte, jsem člověk, který covid prodělal a respektuji ho. Už je to půl roku, nebyl jsem na tom úplně špatně, ale tři dny jsem se bál. Obával jsem se večer usnout, jestli mi náhodou nebude ráno hůře, nebo jestli se ráno nevzbudím a nebudu se dusit, protože jsem měl takový divný kašel. To všechno se dělo kvůli té masáži našich médií, ta obava z něčeho, co může přijít. Měl jsem prostě strach…

Neříkám, že ho nemám nyní, neříkám, že by ta myšlenka nedorazila znova, ale je to jiné. Našim je přes 70 let a bydlí stále v Chomutově a my se s nimi v té první vlně neviděli několik měsíců, protože jsme se prostě báli. Naši měli zvyk, že k nám téměř každý týden přijeli, chtěli vidět svoje vnoučátka, nás, zahradu, barák, prostě to, jak žijeme, chtěli být součástí. Byl to zvyk ještě z doby, kdy jsem hrál, protože jezdili na všechny zápasy. Za minulý rok tu byli 3x a to nějak přes léto a mamka to vždy spojila s návštěvou lékaře, kterého ho tu má. Ten počet návštěv klesl enormně a nám to tady strašně chybí.

Mamka mě zasáhla jednou větou, když jsem se ji ptal někdy kolem Vánoc, jestli můžeme přijet aspoň na ty Vánoce, řekla mi, že samozřejmě ano, že nikdo neví, co se kdy může stát a že nás raději několikrát uvidí, než aby stále žila bez nás. Od té doby jsem tam byl několikrát, asi nejvíce s Márou, protože jsme se rozhodli, že chodíme pravidelně i na testy a to minimálně 1x za týden. Já to měl i díky hraní povinné a nějak mi to zůstalo. Mára se ke mně dobrovolně přidal a možná i proto, aby se mnou mohl chodit do haly, kde se učí. On to tam miluje…

Dělám to proto, protože chci normálně fungovat. Přijde mi to jako správné, přijde mi to, že by to měl dělat každý a bylo by hned o něco lépe. Náš národ místo toho vymýšlí, jak zfalšovat potvrzení o testu, když chce jet do zahraničí, když se něco vydá, tak první otázka je… a jak to vlastně chtějí kontrolovat? Proboha…proč by nás měl někdo stále kontrolovat, proč by nad námi měl někdo stále stát s bičem a říkat toto můžeš a toto nemůžeš, tohle dělej jinak, tohle nedělej atd. Nad vstupem do šatny nám stál citát Důležité je to, co děláš, když se trenér nedívá…” A přesně tak to je. Pokud chcete být v něčem dobrý a budete dělat věci jen v čase, když vás sleduje trenér, tak také nikdy nedosáhnete vytouženého cíle a část našeho národa se dostala do fáze, že dělá vše správně, jen když má poblíž někoho, kdo nás kontroluje a to je špatně…Zase na druhou stranu jsem nepotkal nikoho, kdo by neměl roušku v obchodě (nyní už respirátor) a to je dobře!

Ano, také se občas s někým vidím, ale jsou to jen lidi z mého nejbližšího okruhu a i tím, že jsem testovaný a spoustu lidí kolem mě také, je to takové bezpečnější. Popravdě je toto velmi těžko zvládnutelné a pro člověka jako jsem já, který miluje společnost dalších lidí, obzvlášť.

Není to zvrácené? Jasně, teď přispěchají ti, kteří říkají, jak je to spiknutí celého světa, jak nás tady Babiš oblbuje, jak oni jsou ti nejchytřejší. Nedávno jsem slyšel diskuzi na téma, že se ke všemu vyjadřují odborníci a každý má jiný názor a ten člověk(nepamatuji si jméno) řekl jednu zásadní věc….Existují sportovci, kteří dělají různé sporty, ale všichni sportovci nerozumí každému danému sportu a stejně je to u vědců a i přesto mají potřebu se ke všemu vyjadřovat a říkat, že ten jejich názor je ten správný.

Nejhorší na tom všem jen, že když si přečtete facebook, tak náš národ je plný vědců a to na jakékoliv téma a k tomu ještě ten jeho názor je opravdu posvátný. Musel jsem z toho facebooku trochu utéci, protože to, co předvádějí někteří lidé (i z Děčína), to je opravdu špatenka!

Naše řešení krize je jen politika, jestli někoho na něčem nachytáme, odvoláme, zatrhneme atd. Politika, ze které mi bylo zle u nás ve městě, ale na té celostátní úrovni je to ještě horší. Nemám rád Babiše, protože si myslím, že to není člověk na správném místě a hnutí ANO by se nemělo volit vůbec nikde – můj názor. Ale mám zkušenost, něčím jsem si prošel, musel jsem rozhodovat, jestli se u nás ve městě zavřou školky atd. Jedni vám říkají jednoznačně ano, druzí zase, že jsme se zbláznili. To je teprve odpovědnost, zkušenost, která vám může lehce otevřít oči. A proto si to na té celostátní úrovni dokážu lehce představit, ale jen lehce… Nelíbí se mi, jak s námi komunikuje naše vláda, jen přestaňme dělat to samé jen jiným způsobem.

Jsem člověk, který si stále v životě dával nějaké cíle, protože věděl, co se může stát. Za poslední rok jsem si jich několik dal, ale vždy mi je někdo zničil, přerušil a já tam nemohl dojít. Už jen to, kolikrát jsem si myslel, že se vrátíme ke sportování a nevyšlo to. Nevím, máme poptané rodiče, chtějí trénovat s testy, nevadí to dětem a stejně nemůžeme. Nemělo by to být tak, že chceme tedy testovat? Teď testujeme všechny zaměstnance, ale děti stále dřepí doma a nic nedělají. Věřím, že se to teď s návratem dětí do škol změní, protože jestli je budeme testovat ve škole, nerozumím tomu, proč nemohou sportovat, když víme, že jsou „čistí“.

Proč jsem vlastně začal psát tento článek? Včera jsem viděl Filípka na online tréninku basketu, jak povídá trenérovi, co dělal, co trénoval, jak chodí na procházky. On měl jediný štěstí a to byla škola, je to druhák, takže ještě mohl, od pondělí už nemůže….Bude doma, bude se opět učit na dálku, což je naprosto mimo mé reálné myšlení, že se vůbec mohlo stát. Vidím Máru, který toto prožívá už poslední rok…Chápete to? On už rok nechodí do školy, měli jsme totiž v září ještě karanténu, takže jestli byl celkem měsíc ve škole, tak je to moc. Je to na něm obrovsky znát a do všeho ho musíte tlačit. On nebyl kluk, který by nerad chodil do školy, má rád děti kolem sebe, je v tomto hodně po mně, ale nic z toho teď nemá. Kámoše vidí jen na onlinu, občas někoho někde potkal na hřišti. Nedávno, když jsme stáli u školy u hřiště, tak mi říkal, jak moc mu chybí ta parta, kterou ve třídě mají, že se vždy odučili a pak jich půlka třídy zůstane na hřišti a hrají fotbal, basket, dovádějí a je jedno jestli je to kluk či holka. Tam přesně vznikají ty zážitky, přátelství, hádky, řešení situací, pocity z výhry či prohry, nové lásky, prostě všechno. Nyní? Brácha, mamka, taťka, občas někdo jiný, ale je to šílený stereotyp.

Mára miluje basket, opravdu je neskutečně zarputilý, někdy to až přehání a ti, co ho vidí na hřišti, tak ho občas musí korigovat. Někteří to třeba až nechápou, ale je po mně a to je dobře. Nedávno jsem mu řekl, že ukončili všechny soutěže a on že se toho jeho vysněného národního finále nedočká, rozbrečel se…řekl, že to není možný, že se prostě musí hrát a že se nechá testovat klidně každý den. Je mi to líto, obrovsky líto jako trenérovi těch kluků, ale tady i jako otci. Oni tušili, že mají našlápnuto, že si mohou prožít velké zápasy, úspěchy, radost, ale třeba i to zklamání. Už druhý rok se těšili a druhý rok o ty zážitky přišli. Že je to nic? Já si to nemyslím… Jsou ve věku, kdy jim vzniká ta láska ke sportu, kdy jim vznikají pouta mezi sebou a oni z toho nic neprožijí. Já si tyhle zážitky pamatuji dodnes a jsou skvělé a to jsem ještě nehrál basket. I když chvilku jako malý jo a to si pamatuji, jak jsme prohráli v Ústí v Konírně s tamním celkem 72:0. A taky to bylo skvělé… Musíme hledat cesty, cesty, které nám všechno toto pomůžou zvládnout. Všichni je hledáme v osobních životech, každý z nás začal něco během koronaviru budovat, opravovat, malovat, přestavovat, protože prostě potřebujeme něco dělat a to samé je u těch dětí….

Nechci být určitě negativní, to ne, nemám to ve zvyku, chci se jen vypsat, jak je to u mě zvykem. Pozitivní na tom všem je, že jsme spolu, že fungujeme doma a ještě jsme se nepozabíjeli 🙂 To je skvělé, ne? Musíte klukům stále něco vymýšlet, protože jejich aktivita je neskutečná a musíte i v době, kdy jste unavení, kdy nemáte náladu, kdy se vám prostě nechce. Jsou to další zkušenosti, protože si o to více musíme uvědomit, že ta výchova je na nás, že není jen na škole a na trenérech v kroužcích. Často na ně možná křičíme, ale oni za to nemohou, my jsme ti, kteří je vedou dál, ti, kteří jim musí ukazovat cestu.

Věřím, že tomuhle bude jednou konec a naše vnoučata se na to budou dívat jen v katastrofickém filmu a já teď budu doufat, že to bude co nejdříve, moc si to přeji, protože si chci svého života užívat úplně na 100%, kort v tomto věku. Těším se, až si zase zahraji basket v Chomutově, na tu partu lidí, která tam je a ke které teď přibyl ještě Bobo. Myslím, že to může být neskutečná jízda a to je další motivace, která mě žene dál.

Jsem vděčný za lidi kolem sebe v práci, protože jsme dokázali vymyslet spoustu zajímavých akcí, které nám všem pomáhají v překonání této krize a to jsou věci, které mi dávají energii.

Přesto všechno odpovídám vždy na otázku „JAK SE MÁŠ“? … Dobře!

Jestli jste to dočetli až sem, tak klobouk dolů, pokud jsem se vypsal jen sám pro sebe, tak také dobře. Teď už ale rychle ven, je tam krásně, tak toho využijte. Zkuste třeba novou STEZKU VÁLEČNÍKA ( https://www.bkdecin.cz/aktuality/dalsi-stezka-valecnika-84/ )

Buďte opatrní, dodržujte pravidla a respektujte to, co se tady děje… nikdy nevíte…

Kouba

#kbzivot

2 thoughts on “Trochu jiný svět

  1. Smekám
    Úžasný članek, kde vidim sama sebe jako trenerku děvčat U12, U13 . U14.
    Uz aby nás umožnili se vrátit k tomu co milujeme .
    Hodne zdravi …..

  2. Ahoj kamaráde…tak jsem to celé dočet a smekám.
    Jezdim od břehu ke břehu protože sedím zrovna za kormidlem a nemůžu odtrhnout oči od toho co jsi napsal. Držím nám všem palce a používejme více selský rozum bez emocí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *