No ano, už jsem si toto jednou prožil. Na konci mé kariéry za mnou přišel generální manažer Lukáš Houser a říkal mi, že mám nastoupit jako asistent Bůdi a já to tenkrát bral jako velkou čest. Postupem času se změnil jak trenér, tak můj časový harmonogram a já jsem měl především kvůli politice čím dál tím méně času a tak jsem tuto pozici opustil. Přišlo mi to líto, že člověk opouští tým, který pro něj byl život, ve kterém je tolika zábavy, adrenalinu, emocí, všeho toho, co mě už 20 let provází mým životem… 20 let? Ty jóó, já snad stárnu 🙂
Letošní sezóna je opravdu velmi speciální a trochu se i usmívám nad tím, co vše se ještě může přihodit. Na začátku sezóny jsem si mohl
zahrát úžasné finále ALPE ADRIA CUPU, kde jsme sahali po výhře, ale nedopadlo to. To byl svět ještě lehce normální a i diváci se mohli přijít podívat, pro mě návrat do starých časů, kdy jsem nosil válečníka na prsou a moc jsem si to užil. Člověk byl připravený, natrénovaný z léta- vše šlapalo.
Poté jsem dlouho čekal, jestli se nerozeběhne 1. liga, kde jsme chtěli s Levharty předvádět velké věci, ale nějak na to ne a ne dojít a tak jsem se rozhodl, že zkusím na 2 měsíce blbnout opět v Děčíně. S odstupem to beru jako fajn věc, která byla první týdny ok, ale následně jsem byl fakt bolavý, prostě jsem starej a má regenerace už neprobíhá tak, jak bych si přál 🙂 Ona se vážně nejvyšší soutěž bez tréninku pravidelně hrát nedá – ano, naskočit na 2 zápasy nějak dobrý, ale dlouhodobě neudržitelné. Zahrál jsem si v jednom zápase i s Bobem, který se také vrátil a po jehož boku byste chtěl každý hrát 🙂 Nakonec jsme oba tuto část svých životů ukončili a Bobo k tomu přidal i oznámení konci kariéry v nejvyšší soutěži ( nikdy neříkej nikdy).
No tak jsem se zase od hraní odmlčel a doufal, že ten vir zmizí a my si zahrajeme s naší partou pro radost v Chomutově. Nezmizel! A to nám do Chomutova zavítal další můj celoživotní parťák Bobo, který se připojí k naší exděčínské skvadře, která bojuje na trochu jiném poli. Moc jsem se na to těšil, ale bohužel celá sezóna ukončena a my budeme doufat, že si spolu zahrajeme alespoň v červnu či v příští sezóně. V Děčíně jsme vymysleli turnaj, na který bychom Levharty rádi pozvali, tak třeba se všichni uvidíme i tady v Děčíně!
No a teď přišla další událost …. Bobo a Kouba trenéři!
Jak jsem psal na začátku, tak jsem zvědav, co ještě může přijít. Když nám to vedení oznamovalo, že k tomu teoreticky může dojít, tak jsme si z toho s Robertem dělali trochu srandu. Přišel jsem domů a když jsem to řekl, že se to může stát, tak jsem jen slyšel, že už nevím, co si dalšího vymyslet. Kluci měli radost, bylo to pro ně něco nového, ale pro nás na 14 dnů velký závazek. Nakonec se celá situace potvrdila a my na dva zápasy převzali tým. Ano, původně to bylo na dva zápasy, ale jelikož Tomáš neměl vůbec lehký průběh, tak jsme si tu štaci o pár dnů prodloužili. Nyní je již naštěstí v pořádku a může opět fungovat, což je dobře.
Měli jsme před sebou tedy 3 zápasy, které jsme chtěli vyhrát. Bobo určen hlavním trenérem, já asistent a k nám i nynější asák Mates. Čekal
nás týden trénování, protože se kluci vraceli po karanténě. Nejhorší na tom všem bylo, že ti stěžejní hráči se přidávali postupně a třeba Šíša až na poslední chvíli před zápasem s Olomouckem. Na prvním tréninku se nám sešel defacto juniorský tým, až nám to s Bobem přišlo lehce úsměvné ( lžu, dost jsme se smáli), ale každým dnem se to lepšilo. Kluci makali, hodně jsme s nimi komunikovali o únavě, o tom jak se cítí po návratu a věřili, že to na sobotu vyladíme. Nakonec se nám to povedlo a Olomoucko jsme doma přejeli. Kluci byli hodně nabuzení, byl tady přesně vidět ten efekt někoho nového, což každý sportovec zažil. Celý týden jsme jim do hlavy vtloukávali jen ty základní věci, které válečníky vždy zdobily a od kterých by se všichni měli odrážet. Někdy se nám totiž zdálo, že sami chtějí přeskakovat fáze svého vývoje. Místo toho, aby 
makali v obraně, doskakovali, bojovali, tak už třeba byli nešťastní z toho, že nedají dva koše za sebou, ale trochu nechápou, že když mají ve střeleckém tréninku úspěšnost jakou mají, že to ani vlastně nejde. Každopádně v prvním zápase tohle všechno prodali a myslím, že pochopili, jak k tomu všichni mají přistoupit. Moc nám tím totiž pomohli a my s Bobem jsme mohli řešit jen drobnosti. Olomoucko mělo vlastně podobný tým jako my. Pár zkušených dobrých hráčů a doplněný mladíky, takže zajímavý souboj. Ale hráli jsme doma a to nám velelo vyhrát!
Druhý den po zápase jsem jim říkal, že z mé zkušenosti je nejtěžší věc pro mladé hráče udržet tento zápal, tuto výkonnost, energii. Často to sklouzne k tomu, že si myslíme, že to půjde samo a ono to nejde. Potřebovali jsme je trochu vrátit na zem. Za 2 dny už jsme ale frčeli směr Hradec, kam jsme ale nedojeli. Další zkušenost, kterou jsem ve své kariéře nezažil. Teda naše auto tam dojelo, ještě i stihlo výlet, ale kluci na dálnici uvízli na 5 hodin a utkání se odložilo na druhý den. Ten zápas se nám, ale vůbec nepovedl. Seděli jsme s Bobem před zápasem na střídačce a říkali si, jak kluci vypadají nabuzení, nahecovaní, že to může být buď velmi dobrý nebo budou přehecovaní a bude to stát za prd- na začátku se bohužel potvrdila ta druhá možnost. Ta obrovská zkušenost, kterou Hradec má ve starších hráčích, byla extrémně znát a oni potrestali každou naší chybu. I přesto, že jsme se do zápasu vrátili, tak nás to stálo až mnoho sil. Tady jsme udělali i velkou chybu my trenéři, když jsme prostě nepoznali, jak moc sil to některé hráče stálo a i přesto, že jsme se to snažili pohlídat, tak
se to nepovedlo. Byla to škoda, protože jsme věřili, že zápas může být daleko vyrovnanější. Opět se jen ukázalo, že neumíme vyhrávat venku…
Třetí utkání doma a povinná výhra nad Ostravou. Ostrava téměř rozpustila svůj kádr a zůstal zde krom pár hráčů opravdu juniorský tým. Jedinou větší zajímavostí byl asi souboj Šiška x Šiška, ale jinak si mohli zahrát všichni a alespoň trochu ukázat, co v nich je. Tady jsme nic jiného než výhru brát nemohli.
Tři zápasy, dvě výhry, ale za nás to měly být výhry tři, protože si myslíme, že ten tým má na něco jiného. Nepatří tam, kde je, ale zkušenosti nejsou úplně na naší straně a je to v některých chvílích vidět.
To celé byla obrovská zkušenost, která mě velmi bavila. Ono je opravdu skvělé, když vedle vás stojí člověk, s kterým jste vyválčil ty největší úspěchy pro Děčín, na kterého jste se mohl vždy spolehnout a který vás nikdy nezklamal. Ta souhra v tom, co oba chceme, je neskutečná, protože ty oči prostě koukají úplně stejně. Musím se přiznat, že mě to ohromně bavilo. Bavilo mě i to, že jsem tomu mohl dát vše, že jsem nemusel vynechávat tréninky, zápasy, že jsem těch 14 dnů mohl prožít společně s týmem. Komunikace nás dvou byla skvělá a i to, že jsem třeba dostal od Boba „vynadáno“ při zápase ať se ztiším? No klasika, makáme, bojujeme a to na všech frontách 🙂
Kluci perfektně makali, dřeli na každém tréninku a hlavně byli neskutečně pokorní. Opravdu jsem z nich měl velkou radost a věřím, že velká část z nich má před sebou slibnou budoucnost. I proto velmi schvaluji cestu, kterou se náš klub dal. Když vidím, jaký pokrok dokázali udělat někteří hráči, tak je to ta správná cesta. Není krátká, ale dobrá . . .
Asi poslední odstavec bych věnoval našim rozhodčím 🙂 Kluci hrají a dělají chyby, snaží se je spolknout a dokonce je i přiznají. Rozhodčí pískají a popravdě se očekává, že prostě budou dělat chyby, protože je to naprosto přirozené. Když dělají chyby kluci, zlobí se na ně trenér, oni sami na sebe a občas i spoluhráči, Když dělají chyby rozhodčí, zlobí se na ně trenér a hráči. Každý se vlastně pořád jen zlobí 🙂 No ale když se dostaneme do stádia toho, že rozhodčí budou říkat hráčům, aby i když se mají radovat, aby seděli a nevstávali, tak jako pardón, to se 
chceme jen zlobit? Respektuji, že má při zápase stát jen jeden muž, i když, když se podíváme do jiných klubů, tak to tam není a někteří si mohou dělat co chtějí a to nemyslím jen asistenty. Myslím si, že stejně jako hráči chtějí, aby trenéři respektovali chyby, které třeba kvůli mládí dělají, tak by toto měli umět i vůči rozhodčím a naopak. Získat si přirozený respekt, komunikovat, vysvětlovat, říkat věci, jak se mají dělat a nemají. A ne za každou větou říkat, přijde oficiální varování, toto už je oficiální varování, nevstávejte, když se radujete atd atd. Chápu, je jiná doba, ticho v hale, vše je slyšet, možná to na někoho doléhá více, někoho méně, ale když bude plná hala, tak si toto také dovolí? To opravdu někomu tak strašně vadí, že střídačka žije? Že chce alespoň trochu nahradit ty fanoušky? Nejsou právě ty emoce to, proč to všichni děláme?
Pokřikování na rozhodčí je druhá věc a ta je špatně…
Přijde mi, že tady pořád všichni řeší, jak se píská špatně, ale málo lidí si neuvědomuje, že ten rozhodčí by měl být na tom hřišti parťákem, získat si důvěru toho hráče, že i přesto, že něco pískne špatně, tak mu to ten hráč odpustí a obráceně by to mělo být také tak. Ale my tady teda jedeme jiný bomby…Když jsem končil kariéru, tak jsme se s rozhodčími respektovali a to i přesto, že jsem byl velmi emotivní hráč. Klidně jsem se při zápase dokázal vsadit s rozhodčím o čokoládu, abychom to trochu odlehčili. Když jsem se teď vrátil, tak jsem to od některých vůbec necítil a to i teď na střídačce…snad je to jen tou dobou… A to opět přiznávám, že některé vstávání a kecání bylo opravdu zbytečné…
Děkujeme všem za hezké ohlasy, ale my jsme byli jako záskok, který to má vždy velmi jednoduché a to se ukázalo i nyní. Přinesli jsme možná naše pobláznění, což k nám prostě neodmyslitelně patří, ale dlouhodobá práce je něco jiného. Takže my zase mizíme čekat na naší Levhartí šanci a třeba se tady zase někdy při nějaké příležitosti uvidíme…
Vy klukům fanděte, protože si to PLAY OFF prostě zaslouží! Snad se brzy potkáme i v hale a bude svět opět normální!
Kouba
#srDCemvalecnik
#kbzivot