Hezký den, je po všem a ač si spousta lidí myslí, že tu někde Kouba truchlí, tak tomu tak není. Je možná trochu smutný a i přesto, že tomu odevzdal vše, co mohl a chtěl, tak to prostě jen nestačilo. Ale úspěch pro Děčín je to obrovský a na to by nikdo neměl zapomínat! Stříbro v konkurenci, která v tomto poháru byla, je až neskutečné a proto si toho važme! A to hodně!
Když si vezmu pár týdnů zpět, kdy nás tato myšlenka napadla, tak jsme vůbec netušili, v jakém rozpoložení se náš mladý tým bude nacházet a i přesto, že jsme věřili, tak tam ty pochybnosti prostě byly. Jenže ten tým se za těch pár týdnů letošní rychlopřípravy neskutečně posunul a tak se šance na úspěch samozřejmě zvyšovaly a ta sebedůvěra také stoupala. Já s týmem něco odtrénoval, odehrál i jeden zápas a tam jsem cítil, že ten tým má v sobě něco víc, než si okolí občas myslí. Nebudu tady říkat, co vše jsem slyšel, ale já bych to rád vyvrátil. Vlastně možná ani nemusím, protože oni to vše vyvracovali postupem času sami! Mladíci, s kterými nikdo moc nepočítal najednou v přípravě vyhrávají zápas od zápasu a bylo jasné, že se to sebevědomí někde ukáže a ukázalo se hned v prvním ostrém zápase v 1.finále proti Pardubicím. Dát 58 bodů takovému týmu za poločas, to je úžasná vizitka a to nám ještě potom trenér ukázal, kolik chyb se udělalo… Myslím si, že nás i přesto tento zápas může mrzet ještě více, než ztracený balón v poslední vteřině druhého zápasu. Samozřejmě, můžeme si říkat kdyby a coby atd, ale ten pocit, který z toho mám je takový.
První finále bylo pro mě osobně naprosto elektrizující záležitostí a asi i proto, že jsem si ještě do nedávna nemyslel, že bych toho Koubu s válečníkem na prsou ještě někdy oblékl. Zápas, ve kterém jsem omládl o několik let a zastíral, že už mi táhne na 40. Ve své kariéře jsem se naučil, že je spousta věcí o hlavě, únava, bolest, vracení se po zranění, fanoušci, kritika, sebemrskání – vše toto je jen o tom, jak k tomu přistoupíte a co si z toho dokážete vzít. V pátek před prvním zápasem jsem byl vážně hrozně unavený, trénoval jsem s klukama a moje tělo již není zvyklé trénovat tímto způsobem, ale já si přehrával okamžiky z kariéry, kdy jsem se cítil opravdu špatně, unaveně, rozštelovaně a věděl jsem, že to bude druhý den fajn. Ne, vlastně nevěděl, já tomu věřil! A ono je to v životě asi to nejdůležitější, v něco věřit a jít si za tím! Možná to ani jinak nešlo, protože když jsem kolem sebe viděl ty mladý kluky, kteří lítali sem a tam, tak jsem se jim to snažil jen nezkazit a třeba i něco naučit. Nevím, jestli jsou schopni od člověka jako já něco pochytit, ale při nejmenším ten zápal do hry, to by mohli 🙂 První zápas byl pro mě přesně tím snem, který si sníte a prožíváte ho někdy v noci. On to třeba ani tolika nevěděl, ale já už si vážně nemyslel, že si zahraju proti Vyovi, s kterým jsem zažil mé
nejkrásnější okamžiky kariéry a mám ho za jednoho z TOP hráčů, které jsem poznal. Já jsem měl tuto motorku zase bránit a stíhat. To samé jsem měl s Kamčou, s kterým jsem trávil léta v reprezentaci a to natěšení vám vždy pomůže. A víte co? Byla to vážně zábava!
Jelikož jsem pořád stejný blázen a cvok, tak by nebyl zápas, aby se něco nestalo a i přesto, že jsem v neděli byl v pohodě, tak mi v pondělí oteklo koleno a to jen díky tomu, že skáče člověk po míči a kleká si, to tělo už je prostě starý 🙂 Do středy do zápasu jsem tedy nic nedělal, jen pracoval na tom, abych mohl odehrát nějaké minuty v rozhodujícím utkání a to, jestli budu hrát, to jsme se rozhodli až těsně před utkáním. Mrzí mě to, protože jsem nemohl odvést to, co bych v takovém zápase chtěl a spíše mě táhla touha než rozum než mé tělo, ale nikdy nebudu ničeho litovat. Lidé, kteří mě znají, tak ví, jak jsem to cítil, co jsem pro to byl schopen obětovat a co bych pro to udělal znova.
Nevyšlo to… Můžeme to uzavřít tak, že zimní stadión v Pardubicích mi není souzen, že se tam buď zraním a nebo prohraju, ale tak to není. Já tam spoustu zápasů i vyhrál a naopak, já to tam mám rád. Dokázal jsem se tam tenkrát vrátit zpět, znovu se podíval na svět a tak mám ten zimák dost často před očima, protože je to to první, co si z inkriminovaného zápasu pamatuju – pohled na strop zimáku 🙂
Nečekal jsem, že bych přijel do Pardubic a lidé mě tam tak vřele přivítali, za to bych chtěl opravdu moc moc poděkovat, protože si takových věcí strašně vážím.
Věřím, že naši nynější Válečníci toho mají hodně před sebou. Mladí kluci jako je Machy, Dave, Rozsy, Bobíňo, Karlos a další, kteří na tom tréninku nechávají vše, tak se jim to někde zúročí. U některých je to vidět již nyní, někteří si budou muset ještě počkat, ale vše je o vůli, kam až chcete jít a co jste tomu schopni obětovat. Tenhle tým, který je doplněný zkušenými hráči jako je Pomi, Šimon, Šíša, teď už i Fíla s Pájou, kteří se prostě musí přidat, může dokázat velké věci. V ty kluky věřím a pamatuji si na to, když jsme tady byli týmy, kde jsme neměli velké jména, jen jsme chtěli a to by se dalo udělat i tady. Je 
jasné, že by se hodil jeden či dva zkušení hráči, ale oni ukazují, že se to dá hrát i bez. Nejspíše jim bude chybět vyrovnanost a bude hodně překvapení, ale to si myslím, že bude napříč celou ligou. Každopádně já jim moc držím palce a budu jim chodit fandit co to půjde!
Děkuju těmto klukům za návrat do té krásné basketbalové bubliny, kde se prostě řeší jen ten basket a nic jiného. Já se opravdu cítil strašně šťastně, protože jsem nemusel vnímat svět, který teď žiju. Ne, že by mi vadil, ale je to naprosto odlišný, než na co jsem byl zvyklý a ten boj v něm je daleko složitější. I to je zábava, ale člověk musí stále něco vysvětlovat, vlastně se ospravedlňovat a tady prostě jen vyběhnete a hrajete a hrajete… úžasná věc, kterou bych přál na chvíli každému 🙂 Svět je najednou strašně jednoduchý a to občas člověk potřebuje. Proto tlačím sport, vím co vám dává, co vám může dát a jako moc si ho můžete užívat!
Chtěl bych možná na závěr poprosit ještě fanoušky, kteří přemýšlí, zda na basket chodit, zda to není nebezpečné, zda to za to stojí! ANO STOJÍ! Už jen to, že se na ten basket vydáte a budete v emocích, v endorfinech atd, tak to vám pomůže před nějakým rádoby stresem z nemocí a vším ostatním. Pojďme vydržet roušky, pojďme se semknout a tomu mladému týmu ukázat, že za ním stojíte! Naprosto stejně, jako jste stáli pár let zpátky za klukama, kterým se říkalo ragbisti….
Osobně moc děkuji, že jsem se před vás mohl ještě jednou postavit a ukázat, kde jsem nyní doma! Jste nejlepší!
#15
#srDCemvalecnik
foto: www.petr-bilek.cz
